Kaleidoskop informací

Další nový web projektu Poradci-sobě.cz

  • Kategorie



  • Autor blogu

    Jiří Buráň

    „Zámožný je každý, kdo dokáže hospodařit s tím, co má. (Goethe)”

    Společnost: Mowapay

    Pracovní pozice: Ředitel obchodní sítě

    Specializace: Investice

    Naším posláním je ochránit a případně rozmnožit majetek svobodných lidí tak, aby si zachovali možnost svobodného rozhodování o své budoucnosti.

    Wirtschaftswunder:krev, slzy a pot německé ekonomiky po druhé světové válce. 1947-1948

    marky

    Rozvrat, v němž se Německo v období po ukončení válečného konfliktu nacházelo, nemá svou hloubkou a rozsahem patrně v dějinách obdoby. Bezpodmínečnou kapitulací a na ni navazujícími akty v podstatě zanikl německý stát i veškeré jeho instituce. Okupační správa nebyla s to tyto struktury nahradit a nebyla k tomu ostatně ani určena. Její role se tak kromě pravomoci vůči vlastním vojenským složkám omezovala na zajištění nejzákladnějších potřeb válkou zdevastované země, což ovšem bylo možné jen na úrovni taktak zabraňující pádu do civilizačního inferna.

    Redukční dieta

    A ten nebyl daleko: podle oficiálních údajů z roku 1947 nepřekračoval denní energetický příjem obyvatel 6500 kJ (pro srovnání: na 7000 kJ dnes představuje start redukční diety předepisované pacientům s nadváhou). Ve srovnání s rokem 1938 klesla zemědělská produkce na 51%, průmyslová výroba dokonce na 34%. Odhady U.S. okupační zprávy z téže doby hovoří o tom, že až polovina všech transakcí ve vnitřním obchodě probíhá formou naturální směny…

    Každá mince má ovšem dvě strany a výjimkou nebyl ani obraz válkou zdeptaného Německa. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, pod povrchem všeobecného rozkladu už byly přítomny některé důležité faktory budoucího ekonomického zázraku. Které to byly?

    Především, materiální základna německého hospodářství byla válkou postižena značně selektivně. Téměř všudypřítomná a dobře viditelná devastace obydlených aglomerací postihla především bytový fond. Statistiky uvádějí, že v celém Německu bylo zničeno na 20 % obytných budov, přičemž nejhůře postižené oblasti takto přišly až o 70 % (!) domů.

    Rozsáhlé škody na dopravní infrastruktuře se koncentrovaly především na její uzly. Samotné komunikace zůstaly relativně nedotčené, už proto, že je ke svému postupu nutně potřebovaly mobilní jednotky spojeneckých armád.

    V překvapivě dobrém stavu naopak přečkaly válečnou zkázu výrobní podniky a jejich zařízení, přinejmenším v místech, která zůstala ušetřena pozemních bojů. Opatření činěná na ochranu průmyslu před leteckými údery – ať již se jednalo o delimitaci výrob do odlehlejších lokalit, přesun provozů do podzemních prostor apod. – se ukázala být natolik účinná, že kupříkladu firmě Volkswagen zůstalo zachováno 93 % strojního parku.

    Proměněná společnost

    Ani společnost, která se měla stát aktérem i objektem budoucího ekonomického zázraku, nepřečkala válku beze změn. Nacistický režim mimo jiné poznamenal Německo též radikální proměnou společenských struktur. Rigidní stavovská a třídní skladba „staré“ německé společnosti se totiž během něj zásadním způsobem rozvolnila a ustoupila daleko egalizovanějšímu sociálnímu modelu. Tento efekt byl navíc v závěrečné fázi války a těsně po jejím skončení umocněn vlnami uprchlíků a vysídlenců. Lidé, kteří pozbyli svého majetku a s ním i společenského ukotvení, byli v nových podmínkách nuceni budovat svou existenci de facto od základu. V malém měřítku se tu vlastně opakoval efekt „tavicího kotle“, známý z období přistěhovalectví do Spojených států, pouze s tím rozdílem, že asimilaci nově příchozích nekomplikovala jazyková, vzdělanostní ani náboženská bariéra. Stírání třídních rozdílů a odstraňování společenských bariér tak ve svém důsledku dokonale připravilo půdu pro nástup individualistického životního stylu poválečné éry.

    Válečné události podstatným způsobem zasáhly i do struktury osídlení. Území budoucí Spolkové republiky (v hranicích do roku 1990) obývalo před válkou 40 milionů osob. Válečné ztráty a přesuny sice znamenaly úbytek 2,3 milionů obyvatel, ale v důsledku popsaných událostí zde v roce 1950 žilo již 48 milionů lidí. To sice krátkodobě vyvolalo problémy zejména s jejich ubytováním, již v bezprostředně následujícím období to ale německé hospodářství zbavilo početního i strukturálního nedostatku pracovních sil, jinak typického pro ekonomiky v procesu poválečné obnovy.

    Paradoxní prospěch přinesly německému hospodářství i některé mezinárodně-politické důsledky kapitulace. Ztráta rozsáhlých území na východě (které nakonec zahrnuly i území NDR) znamenala pro průmyslovou ekonomiku „odpis“ zátěže v podobě méně rozvinutých zemědělských regionů. Reparační platby, uložené Německu vítěznými mocnostmi, byly pro nedostatek jiných hodnotných aktiv realizovány rekvizicemi strojního vybavení. Pochopitelnou snahou poražených bylo zbavit se touto cestou zastaralých či nepotřebných provozů, a vlastně tak učinit první krok k jejich modernizaci.

    Ordoliberalismus

    „Moji poradci mi říkají, že děláte obrovskou chybu!“ „Neposlouchejte je, generále – moji poradci mi říkají totéž.“ Tato vzrušená názorová výměna mezi velitelem správy U.S. okupační zóny generálem Luciem D. Clayem a Ludwigem Erhardem, toho času „ředitelem správy pro hospodářství spojené hospodářské oblasti“ provázela první krok na cestě k budoucímu hospodářskému zázraku: 20. června 1948 nahradila takřka bezcenné říšské platidlo nová Deutsche Mark a současně s tím došlo ke zrušení přídělového hospodářství a cenové regulace.

    V listopadu téhož roku, s důležitým, ale přesto únosným zpožděním následovala deregulace mezd. Výrazná liberalizace německého hospodářství byla do značné míry logickou reakcí na zkušenosti z dvanácti let nacistické éry, v níž ekonomika trpěla jednak nadvládou mocných kartelů, jednak množstvím často protichůdných regulací a státních intervencí.

    Radikální odmítnutí všech forem znárodňování či smíšené ekonomiky ovšem nelze interpretovat jako triumf „čistého trhu“. Ludwig Erhard, který mezitím usedl do křesla ministra hospodářství Spolkové republiky, byl zastáncem myšlenkového směru nazývaného „ordoliberalismus“. Ten na jedné straně klade velký důraz na maximální svobodu pro podnikatelské aktivity, na straně druhé však předpokládá existenci stabilního a čitelného řádu, který jim vymezuje prostor – a který přebírá aktivitu tam, kde tržní síly selhávají nebo kde působí jejich negativní externality.

    Asi nejlépe tento rámec vystihuje na jedné straně výrok „Nese-li jednotlivec rizika, musí za to být odměněn, avšak trest v případě chyb podnikatelů nemůže nést celá společnost.“ …a na straně druhé radikální zjednodušení daňového systému a sjednocení korporátní daně (do té doby se pohybující v rozmezí 35 – 65%) na jednotné sazbě 50%.

    Právě budování onoho pevného a přitom co nejjednoduššího řádu bylo další oblastí, pro niž německá společnost, jakkoliv dočasně demoralizovaná, nabízela přinejmenším vhodné podmínky. Funkce postupně obnovované státní byrokracie a soudnictví bylo možné v nejednom případě vhodně doplnit pravomocemi řady podnikatelských a průmyslových svazů, aniž by přitom došlo k jakémukoliv náznaku pokusů o zneužívání pravomocí, či jiným nekalým machinacím.

    Byly-li základy obnovené německé ekonomiky položeny téměř proti vůli vítězných (tentokrát už pouze západních) mocností, existovala naopak důležitá oblast, v níž tatáž ekonomika ke svému prospěchu z jejich rukou přijala a akceptovala dokonale umělý výtvor. Tou oblastí byla existence a sféra působnosti odborových organizací.

    A zrodily se odbory

    Odbory, jako jednu z prvních obětí nacistických represálií, bylo nutné v podstatě vybudovat od základu. Prominentní předáci britského odborového hnutí, vyslaní za tím účelem do Německa jako poradci, vytvořili v „laboratorních podmínkách“ téměř ideální strukturu moderních odborů. Ty se vzápětí v roli plnoprávného partnera v sociálním dialogu staly garantem vysokých mezd i sociálních jistot pro německé zaměstnance.

    Jako by si Německo už vybralo svůj díl smůly do dna, i v politické sféře mu osud dopřál téměř ideálního vůdce. Někdejší kölnský starosta Konrad Adenauer, který po mnoha peripetiích – a částečně dílem náhody – stanul ve funkci spolkového kancléře, byl v mnoha ohledech pravým opakem všech německých kancléřů od dob Bismarckových.

    Prost jakéhokoliv velmocenského sentimentu toužil po Německu „s okny dokořán otevřenými k Západu“. Ovlivněn jak svým vyznáním, tak odporem vůči všem formám politické mobilizace mas, preferoval společnost formovanou důrazem na křesťanskou morálku, individuální vztahy a tradiční rodinné vazby. Zkušenému politickému matadorovi ovšem nebyly cizí ani značně machiavelistické metody: v zájmu svého jasně definovaného cíle neváhal využívat proti oponentům i „neveřejné“ informace. Ty prý schraňoval jeho intimus Hans Globke a s ohledem na nacistickou minulost řady veřejně činných osob jich bylo dost a dost…

    Mýtus o Marshallovi

    Navzdory legendám nesehrál v příběhu německého hospodářského zázraku významnější roli populární Marshallův plán. Pro Německo z něj byly vyčleněny pouhé 2 mld. dolarů po celou dobu jeho trvání, tedy až do roku 1954. Souhrn reparačních plateb přitom za stejné období dosáhl výše 1 mld. dolarů a mimo to musela země financovat pobyt okupačních jednotek na svém území částkou 2,4 mld. dolarů ročně.

    Mylná je též představa, že ekonomický boom byl hnán touhou Němců „dokázat hospodářsky to, co se nezdařilo vojensky“. Německá společnost byla po prohrané válce jistě zmatená, dezorientovaná, v mnohých jejích příslušnících snad začínal klíčit prozatím neurčitý pocit viny. Zcela jistě však nebyla zatížena ani náznakem komplexu méněcennosti, který by ji nutil komukoliv cokoliv dokazovat.

    Snad dokonce opačný význam, než se jí někdy připisuje, měla denacifikace. Důsledná a exemplární vlna očisty skončila s nástupem studené války (tedy někdy kolem roku 1950). Následné období se naopak vyznačovalo postupným návratem nejrůznějších odborníků na právo, správu, hospodářství a nakonec i vojenství, odborníků sice zkompromitovaných – ale nepostradatelných. Moderní stát prostě nelze vybudovat z ničeho.

    …a ono to fungovalo. Poté, co vyhladovělí Němci naplnili ze stále bohatší nabídky obchodů své žaludky, následovaly spotřebitelské vlny oblékání, zařizování bytů, koupě automobilů, lidé začali cestovat.

     

    Jeden z poněkud bizarních statistických údajů například uvádí, že v zatímco Velkou Británii čekaly v roce 1952 ještě dva roky přídělového systému, německá spotřeba kaviáru v témže roce už přestihla britskou… V roce 1955 opustil vofsburské výrobní linky miliontý Volkswagen – Brouk, jedna z ikon této éry.
    To vše se dělo při průměrném hospodářském růstu 7,6 % ročně (ve špičkovém roce 1955 to bylo dokonce 10,5 %!), nezaměstnanosti, která při hodnotách pod 3 % záhy vyvolala nutnost importu pracovních sil ze zahraničí a inflaci, která nepřekračovala 2 %.

    Z prachu a popela

    Uvážíme-li, že mnozí současníci tohoto dění pamatovali hlad konce první světové války, zánik hrdého císařství, hyperinflaci, problematická dvacátá léta zakončená velkou krizí, krátký záblesk naděje na úsvitu nacistické éry a pak opět pád do nicoty a znovu hlad a beznaděj, snadno pochopíme, proč si celý tento fenomén vysloužil označení „zázrak“, jinak užívané pouze pro jevy, které se, alespoň zdánlivě, vymykají racionálnímu vysvětlení.

    Nepřehlédnutelný je rovněž vliv, jaký německá prosperita měla na smýšlení ve státech na opačné straně železné opony. Hřímavá propaganda komunistických vlád se snažila jejich obyvatele přesvědčit, že žijí v nejlepším z možných světů. Stačil však jediný (byť nutně povrchní) pohled na realitu života ve Spolkové republice, aby nejen usvědčil propagandisty ze lži, ale mnohdy i zasel do duše pozorovatele semínko pochybnosti „Pokud nám lžou v této věci, jak je to asi s tím ostatním…?“

    Z pochopitelných důvodů se tento vliv nejvýrazněji projevoval ve „státě německých dělníků a rolníků“, tedy v NDR. Absence jazykové bariéry, kontakty s příbuznými na západě, přímý dosah vysílání západoněmecké televize – to vše se sčítalo a ústilo v „hlasování nohama“, které vylidňovalo německou verzi komunistického ráje natolik, že nakonec bylo její vedení nuceno přistoupit ke stavbě nechvalně proslulé berlínské zdi.

    S únosnou mírou zjednodušení tak lze říci, že když se po desetiletích od okamžiku, kdy Wirtschaftswunder spatřil světlo světa, počalo drolit sovětské impérium ve střední a východní Evropě, jistou měrou se při tom zúročily i příslovečné „krev, slzy a pot“ obětované při hospodářské, politické i společenské obnově Německa. To už ale, jak říkával Rudyard Kipling, je docela jiná písnička

    Od burzovního krachu k Hitlerovi 1921 –

    obrazek32

    Vše začalo slibně. Počátkem 20. let se vyspělé země a především USA velice rychle vzpamatovávaly z první světové války, mezi lidmi vládl optimismus. Továrny ve velkém produkovali luxusní zboží, které si dříve mohl dovolit jen málokdo.

     

    Nejlepším příkladem je automobil, pásová výroba u Forda jej výrazně zlevnila. Produkt, který byl ještě před prvním světovou válkou luxusem za několik tisíc dolarů (což v té době byly skutečně velké peníze), se náhle dal pořídit za řádově stovky dolarů, což si v poválečném období mohli dovolit i dobře placení dělníci. Pravda, šlo o velmi “masové” auto, kde se vám jediný dodávaný model buďto líbil, nebo jste měli smůlu. Slovy Henryho Forda: “zákazník bude mít auto v té barvě, jakou chce, pokud to bude černá.” Nicméně jeho obchodní model velmi levného pro všechny úplně stejného vozidla fungoval, do konce 20. let vyrobil více než 10 milionů kusů Fordu T, kterého v počtu vyrobených kusů až o mnoho desetiletí později překonal “brouk” od Volkswagenu.

    Burza rostla do nebes

    Velký optimismus měl za následek i růst burzy cenných papírů. O vývoji svědčí několik čísel. Po skončení války Dow Jonesův index (profilnázory) dosáhl úrovně 100 bodů, burza však v té době byla mimo zájem většiny obyvatel, obchodovalo zde jen pár investorů a index pomalu zamířil dolů až na 65 bodů (ztráta 35 %) v roce 1921.

    Mezi těmito dvěma úrovněmi (65 a 100 body) se doslova plácal až do roku 1924, kdy pomalu a nenápadně začala burzovní mánie. Z necelých 100 bodů na začátku srpna 1924 posílil do konce roku na 120 bodů, což přepočteno na roční úrok by znamenalo zhodnocení o 48 %. Během následujícího roku index přidal dalších 33 %. O tom, že tehdy šlo ještě o zdravý vývoj, svědčí to, že během roku 1926 burza stagnovala, jednoduše řečeno se snažila rozdýchat předchozí rychlý růst. Do doku 1927 burza vstupovala na 155 bodů.

    Mezitím byl ale rychlý růst až na 380 bodů v srpnu 1929. Zhodnocení mezi začátkem roku 1927 a srpnem 1929 tak dosáhlo úrovně neuvěřitelných 76 % ročně. To vše za situace, kdy už na tom hospodářství nebylo tak růžově jako o několik let dříve. Všichni už totiž měli, co chtěli, utráceli tedy méně za zboží. Továrny se však nepřizpůsobily a stále vyráběly, tentokrát ale spíše na sklad. Začínalo být čím dál více cítit, že se blíží krize.

    Už letech 1927 a 1928 se do problémů dostává zemědělství, paradoxně díky vysoké úrodě, která však srazila ceny dolů. Burzovní krach byl v té době již mnohými očekáván a tak není s podivem, že skutečně přišel.

    Jak může krach burzy poškodit ekonomiku
    Propad cen akcií má jiný dopad na ekonomiku země, kde s akciemi obchoduje pár specialistů a jiný na zemi, kde je majiteli akcií významná část obyvatel. Tím druhým případem byly USA konce 20. let. Pokud totiž občané použijí na investice do akcií i půjčené peníze (získané třeba i hypotékou na vlastní dům) vystavují se riziku ztráty doslova střechy nad hlavou v případě poklesu cen. Pokud takto riskuje jednotlivec, je případný pokles cen akcií (kvůli kterému není schopen vrátit celý úvěr i s úrokem) a jeho osobní bankrot jen jeho osobní tragédií. Pokud to ale postihne větší skupinu lidí, je to tragédie pro celou ekonomiku. V okamžiku, kdy klesnou ceny, banky požadují vrácení poskytnutých úvěrů. Na trh se dostává více a více aktiv, které jejich majitelé potřebují přeměnit v hotovost, a tak ceny aktiv (čehokoliv hodnotnějšího – firmy, domy, auta apod.) klesají.
    Pokud spekulanti zastavili i své firmy, tak to pro ně většinou znamená bankrot a pro zaměstnance ztrátu místa. Všichni bankrotáři přestávají utrácet peníze, a tím ztrácí i dodavatelé zboží, kteří z jejich útrat žijí. Tak začíná kruh, na jehož konci zchudnou všichni – je méně pracovních míst, klesají mzdy i ceny aktiv. Většinou jsou všechny tyto problémy ještě horší proto, že krach burzy má příčinu ve špatné ekonomické situaci, což bylo problémem i během velké krize.

     

    První náznak přišel už 24. října 1929, kdy burzu zaplavila vlna nucených prodejů akciíkoupených na úvěr. Obchodování muselo být několikrát přerušeno s tím, jak se kurzy rychle propadaly. V poledne se sešli velcí američtí finančníci a rozhodli se trh podpořit velkými nákupy akcií. Trh se opravdu uklidnil, nicméně index se propadl pod 300 bodů, což znamenalo ztrátu 27 % oproti kurzům dosahovaným o dva měsíce dříve.
    Zprávy o poklesu kurzů v Americe přispěly k poklesu evropských burz o den později.

     

    Ani přes víkend se však situace neuklidnila. V pondělí byla burza opět zavalena příkazy k prodeji, nepomohla ani intervence sdružení amerických finančníků. Kurzy se propadly o 13 % a o podobnou úroveň se propadly i další den. Během několika dní ztratily akcie třetinu své hodnoty.

    Krach měl neblahé důsledky na celou ekonomiku, důvěra v ni byla úplně pryč. K ničivosti dopadu krachu na burze přispěla i skutečnost, že spekulace s akciemi se stala oblíbenou činností široké veřejnosti, všichni se hrnuli zbohatnout na burzu. O investování do akcií psaly koncem 20. let i časopisy pro hospodyňky. Vidina snadného zisku vedla mnoho lidí k tomu, aby investovali nejen to co měli ale ještě si na spekulaci půjčili. Nikdo se nepoučil z toho, že při podobných mániích o několik desetiletí dříve přišly, byť ne tak široké masy, také o spoustu peněz.

    Černé burzovní dny, aneb jak to bylo ve skutečnosti
    Krizové dny na burzách bývají většinou označovány jako černý pátek. A to i tehdy, když to pátek nebyl. Možná hodně z nás si z dějepisu v souvislosti s počátkem hospodářské krize vybaví “černý pátek na burze”, ve skutečnosti to ale bylo úterý. Termín černý pátek vznikl už v roce 1869, kdy v pátek 26. září došlo ke zhroucení trhu se zlatem a následně i akciového trhu. Aby černých dnů nebylo dost, můžete se ještě potkat s černým pondělím, kdy se 19. října 1987 během jedno dne ceny zhroutily o 22 %. Více o černém pondělí viz sloupek Deja vu.
    Černý pátek ale nemusí mít jen negativní význam, Black Friday říkají američtí maloobchodníci pátku po dni Díkuvzdání, protože od tohoto dne, který je považován za začátek vánoční nákupní sezóny, prodeje zboží prudce rostou a oni se tak dostávají do zisku, v řeči účetních do černých čísel.

    30 let nezájmu

    Krach přivedl do problémů i bankovní sektor, v roce 1930 zkrachovalo 1 300 amerických bank, o rok později to bylo dalších 2 300, v roce 1932 se už bankovní systém úplně zhroutil, hotové peníze se staly nedostatkovým zboží, o práci přišla do té doby třetina Američanů, což byl růst nezaměstnanosti na více než jedenáctinásobek z předkrizových 3 %.

    V té době se také burza propadla na 42 bodů. Pokud by někdo nakoupil akcie v srpnu 1929, kdy byla burza na svém vrcholu 380 bodů, tak by do srpna 1932 prodělal 88 % investice. Na úroveň 100 bodů se pak index dostal až za více než dvě desetiletí v roce 1952. Vrcholné úrovně 380 bodů pak dosáhl až v šedesátých letech. Důvěra Američanů v akcie se vracela hodně pomalu. Samotná ekonomika se vzpamatovávala lépe. Úrovně hrubého domácího produktu (hodnota veškerého zboží vyrobeného v dané zemi za rok) z roku 1929 dosáhla americká ekonomika opět “už” po druhé světové válce.

    Deja vu o 58 let později
    Burzovní krach roku 1929 působil na investory ještě o mnoho let později. Když koncem 80. let rostly ceny akcií, některé analytiky napadlo porovnat grafy vývoje cen koncem dvacátých let a v polovině 80. let, přišly jim velmi podobné. Koncem roku 1928 ceny akcií prudce rostly a tak to pokračovalo i v roce 1929, kdy však nakonec přišel v říjnu rychlý pád. Podobně se jevil i graf roku 1987 – ceny prudce rostly, a tak očekávání poklesu jej samo přivodilo. 19. října bez jakékoliv rozumné příčiny začali investoři panicky prodávat. Ceny akcií se doslova zřítily – během jednoho dne poklesly v průměru o 22 %.
    Za poznamenání také stojí, že od velkého krachu v roce 1929 je říjen označován za černý měsíc burz, kdy kurzy klesají. Výjimkou nebyl ani říjen 2005, kdy klesaly kurzy na většině světových trhů.

    Hitlerovi krize pomohla

    Často se říká, že velká hospodářská krize byla jednou z příčin nástupu Hitlera k moci v roce 1933. Pravdou však také je, že to nebyla jen velká hospodářská krize, která dostala Německo do problémů, to celá dvacátá léta krvácelo i kvůli válečným reparacím, které muselo vyplácet vítězům první světové války. Země tak značně hospodářky trpěla, a zatímco okolní země směřovaly k prosperitě, samo mělo velké hospodářské problémy. Hitlerův nástup k moci obsahoval “recept” v boji proti hospodářské krizi a tímto receptem bylo zbrojení. To, co začalo burzovním krachem (byť rozhodně nebyl jedinou, natož hlavní příčinou krize), tak skončilo až druhou světovou válkou. Která vlastně pomohla i ekonomice USA, které zbraněmi zásobovaly nejen svou armádu, ale i další země.

    http://www.knihy-a.cz/6654/od-burzovniho-krachu-k-hitlerovi-1921-2

    Jak se v bankách pečou prachy

    Metoda “Mandrake”… co je to? Je to spůsob, kterým centrální banka vyrábí peníze z ničeho; koncept lichvy jako platby úroků za smyšlené půjčky; skutečný důvod skryté daně nazývající se inflace; metoda, kterou centrální banky vytváří cykly konjunkce a recese.
    roztrhnuty-dolar

    Ve čtyřicátých letech existoval (v USA, pozn. překl.) komiks jménem “kouzelník Mandrake”. Jeho specialitou bylo vytváření předmětů z ničeho, a ve správnou chvíli, opět předměty “odtvořit” a nechat je zmizet. Je tedy nanejvýš vhodné proces, který bude popsán v tomto článku, pojmenovat po této postavičce. V předchozích kapitolách byla rozebrána technika, navržená politiky a ekonomy za účelem vytváření peněz z ničeho pro účel půjček. To není úplně přesný popis, protože implikuje že peníze jsou vytvořeny napřed, a teprve potom jsou půjčeny. Na druhé straně, bankovní učebnice často tvrdí že peníze jsou vytvořeny z dluhu.
    Toto také není celá pravda, protože to implikuje že nejprve existuje dluh, a teprve poté díky němu vzniknou peníze. Skutečnost je taková, že peníze nevzniknou až do okamžiku, kdy se odehraje akt půjčky. Je to akt půjčky, který způsobí že peníze vzniknou – obojí se odehraje v jeden jediný okamžik. A, mimochodem, je to opět akt splacení dluhu, který způsobí, že peníze opět zaniknou. Tento mechanismus se nedá popsat jednoduše několika slovy, proto bude v tomto článku použit termín “vytvářet peníze z ničeho” (s občasným dodatkem “pro účelu půjčky”).
    Pojdme se teď společně podívat, do jaké dokonalosti se tento podvod podařilo dotáhnout… a jak funguje. Především musíme vzít v úvahu, že naše peníze nejsou kryty zlatem ani stříbrem, nejsou kryty zkrátka ničím. Tento poměr není 50% nebo 25%, je téměř blízký 0%. Našim penězům se stalo to, co všem penězům založeným na frakčním rezervním bankovnictví v historii, a nyní již degenerovaly do zcela nekrytých peněz. Fakt že většina peněz v oběhu je nyní reprezentována šeky nebo čísly na účtech, namísto papírových peněz, je v podstatě formalita, a podobně když banky mluví o povinných rezervách, je to zavádějící, protože tyto rezervy jsou ve skutečnosti představovány pouze obligacemi a jinými “certifikáty na dluh”. Naše peníze jsou skrz-naskrz nekryté.
    Pro úplné pochopení tohoto mechanismu je třeba si uvědomit, že navzdory odbornému slangu a složitým procedurám, centrální banky vytváří peníze v podstatě triviálním trikem, trikem, který se až na technické detaily nezměnil již několik století, od doby kdy jej začali používat zlatníci ve středověké Anglii, kteří později založili první centrální banku (Bank of England). Centrální banka je habaďůra. Centrální banka je přitom až drze otevřená v popisování svých praktik. V brožuře vydané Federal Reserve Bank of New York se praví: “Měna nemůže být směněna za žádnou formu krytí jako je rezervní zlato. Otázka čím je měna kryta, má pouze velmi malou důležitost, a to pouze z účetního hlediska.” Dále se v dané publikaci dočteme, že: “Banky vytvářejí peníze na základě slibu dlužníka o splacení dluhu…. Banky vytváření peníze skrz ‘zpeněžování’ nových dlůhu jednotlivců a firem.” V další brožure nazvané “Modern Money Mechanics”, Chicagská federální rezervní banka praví: Ve Spojených státech, žádné papírové peníze nebo vklady, nemají hodnotu jako komodita. V podstatě, dolarová bankova je cár papíru.
    Bankovní vklady nejsou více než čísla v knize nebo v počítači. Mince mají hodnotu kovu, z něhož jsou vyrobeny, což je ale zlomek jejich nominální hodnoty. Co potom dává těmto nástrojům- penězům, šekům a vkladům – jejich nominální hodnotu, že jsme schopni je akceptovat jako platidlo? Hlavním zdrojem je naše vůle a jistota, že budeme schopni tyto prostředky vyměnit za věci reálné hodnoty (jídlo, auta , domy, ….) kdykoliv se nám zachce. Toto je částečně zakotveno v právním řádu, protože ze zákona musíme platit daně v těchto instrumentech. Měna byla určena vládou jako platidlo, takže musí být akceptována. V poznámkách pod čarou bulletinu Federal Reserve Bank of St. Louis najdeme následující vysvětlení: Současný finanční systém není krytý ničím, je založen pouze na důvěře – banky a depozitní instituce slouží jako důvěrníci, vytvářející nekryté obligace pouze oproti důvěře půjčujícího, že své peníze obdrží, obligace které navíc slouží zčásti jako rezervy. Tento závazek se objevuje na dolarové bankovce: Tato bankovka je prostředek pro placení všech dluhů, veřejných a privátních. (”This note is legal tender for all debts, public and private.”) Jednotlivec nemá možnost vyhnout se potřebě těchto nástrojů (pěněz), avšak ve sféře obchodu by je šlo lehce nahradit například barterovými konktrakty. Důvod, proč se tak neděje je ten, že vláda vyžaduje plnění daňových závazků v těchto instrumentech (nekrytých penězích), což po nich vytváří soustavnou poptávku.Peníze by vůbec neexistovaly bez dluhu.
    Je velmi težké pro nezasvěceného člověka přijmout fakt, že naprosto celá penežní zásoba národa je kryté jedině a pouze dluhem. Ještě více náročné je uvědomit si, že ve chvíli kdy by byl celý tento dluh splacen, veškeré peníze by zmizely z oběhu, doslova by žádné peníze už neexistovaly. Toto je skutečnost, jednoduše by nikde v oběhu nezbyl ani halíř – všechny bankovky a mince by se vrátli do bankovních trezorů, a nikdo by neměl na účtu kladný zůstatek. Peníze by prostě přestaly existovat.
    Marriner Eccles byl guvernérem federální rezervy (FED, americká centrální banka, pozn. překl.) v roce 1941. 30. září toho roku, Eccles byl požádán o svědectví před kongresovým výborem pro finance. Účelem slyšení bylo získat více informací a monetární krizi 30. let a role FEDu v této tragédii. Kongresman Wright Patman, předseda výboru, se zeptal, jak FED získal 2 miliardy dolarů na nákup vládních obligací v roce 1933. Eccles: “Vytvořili jsme je.” Patman: “Vytvořili z čeho?” Eccles: “Vytvořili jsme je z našeho práva vytvářet peníze.” Patman: “A za těmito penězi není žádné krytí, kromě nově vzniklého vládního dluhu?” Eccles: “Takto to funguje. Pokud by nebyl žádný dluh, nebyly by žádné peníze.” Je nutno si uvědomit, že ačkoliv z hlediska jednotlivce peníze představují hodnotu, v konečném součtu z globálního pohledu, peníze nepředstavují žádnou hodnotu!
    Jedince, který si vypůjčil 1000 dolarů může nabýt dojmu, že jeho finanční situace se zlepšila, ale to není ve skutečnosti pravda. Zároveň na sebe uvalil závazek uhradit těchto 1000 doalrů plus úroky, takže nula z nuly pojde. S bankovními účty a celkovou peněžní zásobou je to stejné, jen ve větším meřítku. Sečtětě zůstatky na všech účtech, a vyjde vám suma, která odpovídá celkovému objemu dluhu. Každý jeden dolar na něčím účtu je dolar, který je vypůjčený a někdo ho musí opět splatit. Ne každý je v dluhu – někdo si nepůjčí nic, někdo si půjčí mnohonásobek toho co má, ale v celkovém pohledu je součet nula. Naše představa o penězích je jedna velká iluze. Realita je taková, že peníze = dluh.
    Robert Hemphil byl manažerem Federal Reserve Bank in Atlanta. V jeho předmluvě ke knize Irvinga fishera “100% Money”, napsal: ..pokud by všechny bankovní půjčky byly splaceny, nikdo by nemohl mít již nic na účtu, a nezbyl by jediný dolar v oběhu. Toto je zdrcující skutečnost. Jsme plně závislí na komerčních bankách. Každý dolar který je v oběhu si musel někdo půjčit. Jestliže banky vytvářejí nadbytek peněz, naše ekonomiky prosperují, v opačném případě nastane recese. Jsme vydání napospas tomuto nestálému peněžnímu systému. Jakmile se někdo dobere skutečné podstaty (peněžního systému), tragická absurdnost celé situace je téměř k neuveření – ale právě takto to opravdu je. Se znalostí toho, že peníze (hovoří se o USA, ale podobně to dnes funguje téměř na celém světě, pozn. překl.) jsou založené na dluhu, nemělo by vůbec překvapovat, že FED nemá nejmenší zájem na tom, snižovat tento dluh, navzdory tlaku veřejnosti. Filadelfská Federální Rezerevní Banka to říká otevřeně: …stále rostoucí počat analytiků začíná chápat národní dluh jako něco pozitivního, ne-li dokonce požehnání.
    Jednoduše veří, že národní dluh by se neměl vůbec snižovat. Chicagská Fed. Rezervní Banka dodává: Dluh – veřejný a soukromý – jen tak nezanikne. Hraje klíčovou roli v ekonomice státu. Co je žádoucí není redukování dluhu, ale jeho odpovídající řízení. Co je špatně na přimeřeném dluhu? Na celém tomto systém je fascinující jedna věc. Těm, kterí ho naplno chápou a řídí, poskytuje auru intelektuálnosti, nadřazenosti, zdání že byli schopni pochopit komplexní ekonomické principy, které jsou zapovězené běžným smrtelníkům. A, pro méně intelektuálně založené, poskytuje komfort zdání důvěryhodnosti, pokud dokáží své (ne)znalosti dobře podat. Koneckonců, co je špatného na správně řízeném, přiměřeném dluhu? Odpověď zní že nic, pokud je dluh založen na čestné transakci, ale všechno, pokud je dluh založen na podvodu. Čestná transakce je takové, při které dlužník souhlasí zaplatit určitou sumu za protihodnotu představovanou dočasným užitím předmětu půjčky.
    Předmět půjčky může být cokoliv skutečné hodnoty. Pokud je to např. automobil, vypůjčovatel (dlužník) souhlasí s tím platit za pronájem. Pokud jsou to peníze, souhlasí platit úroky. Koncept je stále tentýž. Když jdeme do banky a obdržíme půjčku, jsme ochotni platit úroky, chápajíc, že peníze které budeme mít k dispozici představují určitou hodnotu. Vypadá potom naprosto přirozené, platit za tuto hodnotu úroky původnímu vlastníkovi. Není snadné získat automobil, stejně jako není snadné vydělat peníze – skutečné peníze, v tom je to. Pokud peníze, které si půjčujeme, byly vydělány nečí pílí a usilovnou prací, je morálně naprosto v pořádku, pokud věřitel žádá za zapůjčení úroky. Co si ale myslet o penězích, které jsou vytvořeny pár tahy pera nebo zadáním čísla do počítače?
    Proč by probůh někdo platil úroky z takto “vydělaných” peněz? Když banka vloží nějakou částku na váš učet (jako plnění úvěru), v podstatě předstírají, že vám půjčili peníze. Ve skutečnosti, nemají nic co by se dalo půjčit, nic skutečného. Dokonce i peníze, které do banky vložili vkladatelé, byly původně vytvořeny tahem pera v nějaké jiné bance, jako plnění něčího úvěru. Co vlastně opravňuje banky k vybírání úroků z ničeho? Je teď vedlejší, že lidé kdekoliv na světě jsou nuceni zákony akceptovat tyto “certifikáty na nic”, výměnou za skutečné zboží a služby. Máme zde na mysli, co je morální, nikoliv co je legální.
    Již Thomas Jefferson prohlásil, v čase jeho urputného boje proti centrálnímu bankovnictví, že “nikdo nemá právo obchodovat a půjčovat peníze než ten, který vlastní peníze, které by mohl půjčit“. Lichva – důvod, proč zavrhnout tento systém Kdysi dávno, lichva byla definována jako vybírání úroků za jakoukoliv půjčku. V současnosti se chápe lichva jako vybírání nadměrných úroků. Ale snad každý bude souhlasit, že jakákoliv výše úroků za předstíranou půjčku je příliš vysoká – výkladový slovník by opět potřeboval novou definici: Lichva – vybírání jakýchkoliv úroků za půjčku v nekrytých pěnězích. Pojdme se nyní podívat na problém dluhu a úroků z tohoto pohledu. Byl to opět Thomas Jefferson, který vystihl amorálnost tohoto systému, když prohlásil: Lidé, kteří nehnou prstem, kteří nevezmou nikdy do ruky cihlu nebo krumpáč, nebo nepřispějí materiálem na dosažení cíle (jednalo se o stavbu města Muscle Schoals, pozn.), budou mít větší zisky … než zisky lidí, kteří přispějí materiálem nebo odvedou celou práci. Zdá se Vám to přehnané?
    Zkusme teď rozebrat koupi domu v ceně $100.000, z čehož $30.000 představuje cenu pozemku, práci architekta, a poplatky, a $70.000 je cena práce a materiálu. Pokud vlastník domu složí $30.000 jako zálohu na hypotéku, $70.000 si musí půjčit. Pokud je úroková míra 11 procent a délka 30 let, suma zaplacených úroků je rovna $167.806, což znamená, že množství peněz zaplacených těm kdož půjčují, je cca 2,5x vyšší než suma pěněz vynaložená na vlastní stavbu domu. Je pravda, že při posuzování výše této částky je třeba vzít v úvahu také inflaci a reálnou hodnotu peněz v rozmezí třiceti let, a pokud by věřitel opravdu půjčoval své vydělané peníze, bylo by lehce ospravedlnitelné, že by za to měl být náležitě kompenzován, vždyť by se jednalo o období téměř poloviny jeho života. Tato konstrukce ale vychází z toho, že věřitel ve skutečnosti vlastní něco, co má nějakou hodnotu a co může půjčit. Jak se vám toto ale jeví v perspektivě, že banka tyto peníze na úvěr jednoduše vykouzlí ze vzduchu několika tahy pera nebo stisky kláves?
    Jak jsme již ukázali každý dolar který je dnes v oběhu, ať už ve formě papírových peněz, mincí nebo kreditu, existuje jen a jedině proto, že si ho někdo vypůjčil. Pokud jste si sami nepůjčili nic, někdo jiný to udělal za vás. To znamená že každý dolar v oběhu je zatížen dluhem a někde existuje banka, která z něho vybírá úroky. Znamená to vlastně, že každý rok se bankám platí “desátek” z veškerých peněz které jsou v cirkulaci, a to vlastně za to, že mají monopol na vytváření peněz. Banky nevytvářejí žádnou skutečnou hodnotu, přesto jsou nejbohatšími subjekty, které existují. Jakým způsobem banky přišly k této nevysychající řece peněz, které jim každý rok přitečou? Bylo to investováním jejich vlastního kapitálu? Půjčovaly svůj vlastní, naspořený majetek, nebo težce získáné vklady jejich střadatelů?
    Ani jedno z toho, jednoduše zamávaly kouzelnou hůlkou a vykouzlili ze vzduchu miliardy nekrytých peněz. Vybírání úroků z takto vytvořených pěnez může být nazvánou pouze lichvou toho nejhrubšího zrna. Kde se berou peníze na placení úroků z peněz? Jedna z nejzapeklitějších otázek, spojených s celým procesem, je problém “kde se berou peníze na platby úroků z již půjčených peněz?”. Pokud si půjčíte $10.000 na úrok 9%, dlužíte $10.900, ale banka vytvoří pouze $10.000, které jsou předmětem úvěru. Zdálo by se tedy, že není žádná cesta, kterou byste (a kdokoliv jiný kdo si vzal takovou půjčku) mohl splatit svůj dluh. Celkové množství peněz v oběhu není zkrátka dostatečné, aby se mohl splatit dluh i tento úrok. Ty peníze jednoduše neexistují, nebyly vytvořeny. Zdá se tedy logické, že si musíte půjčit dalších $900 na splacení úvěru, a to v důsledku vede k dalšímu zadlužení. Představa je taková, že cím více je půjčeno, tím větší jsou úroky, a tím více se musí půjčit na pokrytí úroků. Toto je pouze část pravdy. Skutečností je, že neexistuje dostatek peněz na pokrytí dluhu a ještě navíc úroků, ale není pravda že jediná cesta jak tyto peníze získat je další půjčka. Ta další možnost, jak získat tyto peníze, je přes vlastní úsilí a práci. Předpokládejme, že z oné půjčky $10.000 budete platit $900 měsíčně splátku, z čehož bude $80 dělat úrok. Zjistíte, že vám nevycházejí peníze na tyto platby, takže si vezmete další práci na částečný úvazek. Banka, současně, nyní vydělává $80 mesíčně na vašem úvěru.
    Tyto úroky banka dostane navíc od celé částky $10.000, takže je to její zisk a může s ním volně naložit a nějak ho utratit. Pokud se banka rozhodne, že si najme člověka na úklid jednou týdně za $80 měsíčně, a vy se na tuto práci necháte najmout, výsledek je ten že získáte dané prostředky na placení úroků, a v tom je ten háček, že dostáváte tytéž peníze, které platíte bance, takže již nemusí být znova vytvářeny a zatíženy úrokem. Během doby kdy budete splácet úvěr a zároveň pracovat v bance, ty stejné peníze jdou každý měsíc do banky jako úrok, aby vám byly zaplaceny za práci, aby příští měsíc zase putovaly do banky jako úrok. Ve skutečnosti není nutné pracovat přímo pro banku. Bez ohledu na to, kde si tyto peníze navíc vyděláte, jejich původ je v bance a konečný cíl je zase v bance. Cesta po níž mezitím putují může být krátká nebo dlouhá, ale faktem zůstává, že úroky jsou nakonec splaceny skrze práci a úsilí.
    Tento fakt je mnohem více zneklidňující než to, že není “vytvořeno” dostatek peněz na splacení úvěru i úroků. Je to to, že všechna tato práce je ve výsledku ku prospěchu bank, k tomu aby lidé vůbec byli schopni ty úroky platit. Toto břemeno spočívá na celé společnosti jako ocelová bota rdousící prosperitu a svobodu. Je to moderní forma otroctví, v níž drtivá většina společnosti pracuje jako nevědomí a nedobrovolní otroci ku prospěchu finanční elity. Poodhalování závoje iluze.. To co bylo řečeno je v kostce vše, co potřebujete vědět a bankovním kartelu a finanční elitě, pod taktovkou federální rezervy. Ale byla by to chyba, přestat v tomto momentě, a nevrhnout světlo na všechny ty technické finesy, podvody a podvůdky, které umožňují aby tento mechanismus fungoval. Je to vskutku kolosální systém, fascinující změť úskoků a zastíracích manévrů.
    Pojdmě se nyní společně podívat na konkrétní cestu, kterou tito finanční kouzelníci vytvářejí iluzi zvanou moderní peníze. Nejprve uvedem krátké shrnutí, následně se pustíme do konkrétních detailů. Mechanismus Mandrake: shrnutí Funkce této chiméry je přeměna dluhu v peníze. Je to opravdu takto triviální. Nejprve, FED nakoupí vládní dluhopisy, které neskoupí veřejnost a napíše kongresu šeky za tyto dluhopisy. Tyto peníze jsou vytvořeny z ničeho, nemají žádné krytí – jsou vytvořeny “z fleku” pro účely platby za obligace. Nazýváním těchto dluhopisů “rezervy”, FED je dále použije k vytvoření devíti dalších dolarů z každého dolaru právě vytvořeného.
    Peníze vytvořené původně, utratí vláda, zatímco oněch 9 dolarů navíc z každého dolaru se dostane do oběhu prostřednictvím nových úvěrů privátním subjektům. Výsledek tohoto procesu je totožný jako tisknout nové peníze v tiskárně, avšak je založen na účetním triku, nikoli “tiskařském” triku. Toto je možné, protože Kongres a bankovní kartel v tomto spolupracují a bankám je zákonem dovoleno vybírat úroky z peněz, vytvořených z ničeho. Kongres, na oplátku, dostane možnost získat prakticky neomezené množství prostředků, aniž by musel občanům vysvětlovat, proč se ceny a daňová zátěž zvyšuje, kvůli procesu inlface. Inflace je skrytá daň. Pokud jste plně pochopili tento odstavec, chápate jak funguje FED, potažmo centrální banky obecně. Nyní se podíváme na tři různé způsoby, kterými FED vytváří peníze z dluhu.
    První způsob je skrze půjčky ostatním bankám na mezi bankovním trhu, použitím nástroje, který se nazývá Discount Window. Druhý je nákup dluhopisů a jiných “certifikátů na dluh” skrz tzv. Open Market Committee. Třetí je změnou (snížením) tzv. povinných rezerv, jež jsou ostatní banky nuceny udržovat. Každá z těchto metod je v podstatě jen jiná formální cesta za tímž účelem: konverze dluhu v peníze..
    THE DISCOUNT WINDOW
    Discount Window je v podstatě krátkodobá mezibankovní půjčka. Když bance začnou docházet peníze, centrální banka funguje jako “banka bank”, která tyto peníze půjčí. Existuje mnoho důvodů, proč i zdravá banka může potřebovat tento úvěr. Jelikož udržuje rezervy pouze ve výši 1-2% celkových vkladů v hotovosti a dalších 8-10% v cenných papírech, jejich manévrovací prostor je velmi malý. Je obvyklé že se přihodí dočasné nedostatky hotovosti například nadměrným výběrem zákazníků, nebo neobvykle vysokým počtem šeků které je třeba vykrýt. Pokud banka udělá špatný uvěr, po čase se tento odepíše a tato operace se také projeví jako ztráta, která snižuje rezervy, které se mohou stát také zápornými, v nejhorším případě. Nakonec je tady otázka zisku. Pokud si banka půjčí od centrální banky za malý úrok a následně rozpůjčuje za výrazně vyšší úrok, je to samozřejmě výhodné. Ale toto je v podstatě pouze začátek: pokud si banka půjčí dolar od centrální banky, stane se rezervou ve výši jednoho dolaru, jelikož však banka musí držet rezervy jen max. 10%, může následně půjčit devět dalších nekrytých dolarů, které nemá. Je to celkem jednoduchá matematika – pokud si banka půjčí jeden milion na úrok 8%, ze kterého udělá rezervy, stojí ji to ročně $80.000. Považuje tuto hotovost za rezervu, což znamená , že může zcela legálně na jejím základě poskytnout úvěry až do výše devíti milionů. Pokud předpokládáme že tyto úvěry mají úrokovou míru 11%, pak profituje částkou ($990.000 – $80.000) ročně. Jinými slovy, banka může uvěr od centrální banky téměř zdvojnásobit během jednoho roku.
    THE OPEN MARKET OPERATION
    Nejhlavnějším nástrojem používáným FEDem pro vytváření peněz jsou operace na volném trhu – nákup a prodej cenných papírů. Neočekávejte však, že popis toho, co bude následovat, bude dávat nějaký rozumný smysl. Operace není logická, nedává smysl. Je to však cesta, jakou to prostě dělají. Trik spočívá v tom, používat definice a slova, která mají skutečný význam poněku vzdálený od toho, co pod nimi chápe běžný člověk. Dejte si proto pozor na termíny – mají za účel zmást, nikoliv vysvětlit. Navzdory možnému prvnímu dojmu, operace není komplikovaná, je jednoduše absurdní.
    Mechanismus MANDRAKE:
    podrobný rozbor začíná u…. Vládního dluhu (Government Debt) Federální vláda nanese inkoust na papír, vytvoří komplikované ornamenty okolo rohů, a nazve to vládní dluhopis. Nepředstavuje to nic jiného, nežli slib zaplatit určenou sumu plus daný úrok k určenému datu. Jak uvidíme dále, tento dluh se stane v podstatě základem pro celou penežní zásobu národa. Vláda vlastně v tento moment vytvořila peníze, i když to tak ještě nevypadá. K tomu, aby se tento “certifikát na dluh” přeměnil v peníze a bankovky, slouží Federální Rezervní Banka (potažmo centrální banka obecně, pozn. překl.). Následuje krok, kdy je dluhopis předán FEDu, který ho považuje za …
    Peněžní Aktiva (SECURITIES ASSET)
    Dluhopis je považován za aktiva, protože se předpokládá, že vláda závazek splní a v daném termínu částku zaplatí. Toto je opřeno o předpokládanou schopnost vlády si kdykoliv opatřit dostatek peněz skrze daně a další půjčky. Takže FED nyní vlastní aktivum, které může být použito jako protiváha k poskytnutí úvěru. Tedy vytvoří další kus papíru s umně přidaným inkoustem, který reprezentuje závazek vyplatit určenou částku, a tento předá vládě výměnou za původní dluhopis. Tento další kus papíru se potom nazývá.. Šek Federální Reservy (FEDERAL RESERVE CHECK) Je třeba si uvědomit, že v tento moment neexistuje žádná skutečná hodnota, kterou by byl kryt. Kdokoli jiný kdo by vystavil nekrytý šek, šel by do vězení, ale FEDu je to dovoleno, protože kongres potřebuje peníze, a toto je nejsnadnější cesta, jak je získat. (Zvednout daně by se rovnalo politické sebevraždě, předpokádat že veřejnost skoupí všechny dluhopisy je nerealistické, protože úroková míra je položena úmyslně nízko, a přímo natisknout velké množství bankovek by bylo podezřelé). Tímto způsobem se to děje skryto před zraky veřejnosti, záhadnými bankovními operacemi, kterým nikdo nerozumí. Ve výsledku je to ale v podstatě to samé, jako natisknout obrovské množství bankovek jen tak. Takto ale, všechny položky účetně sedí a rozvahy jsou “vyrovnané”, neboť úvěry jsou kryty aktivy… není to kouzelné? :) Federal Reserve Check je potom poslán vládou do jedné z bank, kde se z něj stane..
    Vládní vklad (GOVERNMENT DEPOSIT)
    Jakmile se šek vykryje jako vklad, může být nyní použit k zaplacení jakýchkoli vládních výdajů, je tedy většinou vytvořeno mnoho menších.. Vládních šeků (GOVERNMENT CHECKS) Tyto šeky se stanou první vlnou nekrytých peněz, které se dostanou do oběhu, protože je nimi placeno buďto zaměstnancům nebo soukromým subjektům. Příjemci je dále uloží do svých bank, kde se nyní stanou…
    Běžné bankovní vklady (COMMERCIAL BANK DEPOSITS)
    Tyto vklady se stanou pro banku dvěmi věcmi, jakmile jsou vloženy na jeden z účtů jí spravovaných: na jedné straně, představují pro banku závazek, protože jsou vlastněny klienty banky a banka má povinnost kdykoliv je vyplatit. Na druhé straně, představují pro banku aktiva, protože jsou to prostředky kterými banka nyní disponuje. Zase jednou, rozvahy jsou vyrovnány: závazky a aktiva. Ale tímto to zdaleka nekončí. Skrze kouzlo rezervního bankovnictví, tyto aktiva se stanou základem pro další, mnohem lukrativnější operaci. Proto, jsou bankou překlasifikovány v něco co se nazývá..
    Bankovní rezervy (BANK RESERVES)
    Rezervy pro co? Jsou to rezervy pro případ vyplacení vkladů, když by klienti zavřeli své účty? Ne. Toto byla jejich funkce, když byly klasifikovány jako pouhé aktiva. Nyní, díky kouzelnému slůvku rezervy, stanou se prostředkem, jak dostat do oběhu ještě několikanásobně více nových peněz. Toto je okamžik, ve kterém se TO stane. Jelikož banky jsou nuceny nařízením FEDu držet pouze 10% jejich vkladů jako povinné minimální rezervy (PMR), znamená to, že pokud obdrží jeden milion jako vklad z první vlny nekrytých peněz, mohou na základě něho poskytnout úvěry ve výši až 9 milionů. Těchto 9 milionů je bráno jako aktiva a je v bankovní hantýrce nazýváno jako…
    Nadměrné rezervy (EXCESS RESERVES)
    Slovo “nadměrné” zde implikuje, že tyto rezervy mají jiný účel, než povinné minimální rezervy. Tím, že jsou to nadměrné (”nadbytečné”) rezervy, jsou považovány způsobilé pro půjčení skrze poskytnutí úvěru. Tímto jsou tedy přetransformovány v…
    Bankovní půjčky (BANK LOANS)
    Tak moment, říkáte si. Jak mohou být tyto peníze někomu půjčeny, když banka doopravdy nevlastní ani původní částku, kterou si může vkladatel kdykoliv vybrat? Odpověď zní, že když jsou realizovány tyto úvěry, ty původní peníze nejsou vůbec půjčeny! Jedná se o úplně nové jiné (nové, nekryté) peníze, vytvořené právě za tímto účelem, skrze “nadměrné rezervy”. Penežní zásoba se tímto způsobem nafukuje v poměru jedna ku devíti. A navíc, tyto nové peníze jsou pro banku mnohem zajímavější než ty původní, z nichž musí platit úroky, případně s nimi jiným dohodnutým způsobem nakládat (termínované vklady, ….), zatímco z těchto nových inkasuje úrok, což není špatný byznys, uvědomíme-li si, že ji nestálo ani suché z nosu, je vytvořit. Ani zde to však ještě nekončí, neboť tato druhá vlna nekrytých peněz, které se takto dostaly do oběhu, je opět svými novými vlastníky do banky, což vytvoří …
    Další bankovní vklady (MORE COMMERCIAL BANK DEPOSITS)
    Celý proces se neustále opakuje, ale každé “kolo” s mírně menšími částkami. To co bylo v pátek půjčkou, se stane v pondělí vkladem. Vklad je potom reklasifikován jako “rezerva”, a 90% z ní se stane “nadměrnou rezervou”, což poslouží jako aktivum pro další kolo půjček. Takto, jeden milion z první vlny nechá vzniknout $900.000 v další vlně, jež dá vzniknout $810.000 v třetí vlně, a tak dále, než se celý proces odehraje cca 28x, než se vyčerpá jeho “potenciál tvořit peníze”. Cílový efekt potom je… Nekryté peníze vzniklé v bankách = až 9x objem vládního dluhu. (pozn. překl. – tady to autorovi početně nesedí, 9x objem prvotního dluhu se dostalo ven již v prvním “kole” půjček, pokud se skutečně toto “kolečko” úvěr – vklad – rezerva projde 28x, je výsledný efekt spíše 100x prvotní objem dluhu. Avšak možná jsou ve hře ještě jiné skutečnosti.)
    V praxi potom je celková zásoba nových nekrytých peněz vytvořených bankovním kartelem zhruba rovná devítinásobku původního vládního dluhu. Pokud tento přidáme, poměr se vyhoupne k číslu 10:1, tj. každý vládní dluh vygeneruje cca 10x tolik nových peněz do oběhu, kolik je jeho objem. Tato “injekce” nekrytých peněz do oběhu se samozřejmě neobejde bez důsledků. Tyto nové peníze jednoduše způsobí, že relativní hodnota všech peněz v oběhu o něco klesne, čímž způsobí inflaci. Inflace je skrytá forma daně. Praktické důsledky jsou potom podobné, jako kdyby nám byla část peněz vzata daněmi, takže..
    Nový vládní dluh = skrytá daň ve výši až 10x objem tohoto dluhu
    Aniž si toho byli vědomi, američtí občané v průběhu let zaplatili, navíc ke všem daním a federální dani z příjmu, skrytou daň ve výši desetinásobku státního dluhu! Ani toto však ještě není konec příběhu. Jelikož naše peníze jsou umělým konstruktem, bez čehokoliv o co by se opíraly, kromě dluhu, jejich množství v oběhu může stoupat nebo klesat. Když si lidé berou více dluhů, dostává se do oběhu více peněz, což způsobuje vyšší ceny a inflaci. To zpětně způsobí nárust úrokových sazeb, čímž dojde ke “zdražení” úvěrů a lidé si jich berou méně. Navíc pokud lidé splácejí své úvěry a další si neberou, množství peněz se zmenšuje a ceny stagnují. Toto je přesně to co se stává v obdobích politické nebo jiné nejistoty. Střídání těchto period expanze a kontrakce objemu penežní zásoby je potom skrytou příčinou jevu…
    Hospodářské konjunkce a recese (BOOMS, BUSTS, AND DEPRESSIONS)
    čtenáře už asi nepřekvapí, že z tohoto jevu nemá užitek občan, ale banky, potažmo kongres a politici, kteří tímto posilují svou moc, a penežní plánovači z bankovního kartelu jménem FED, kteří takto ovládli americké občany do moderní formy feudalismu, aniž ti o tom jen tuší.
    Rezervní poměr
    předchozí čísla jsou založeny na výši povviných rezerv 10%. Je však třeba si uvědomit, že toto je čistě umělý poměr, který může být kdykoliv změněn, například na 1 ku 20, 1 ku 50, nebo ho úplně zrušit, podle toho jak penežní plánovači určí. Tímto způsobem může být penežní zásoba nafukována v podstatě nekonečným způsobem, změna tohoto poměru je třetí cesta, jak FED může ovlivnit velikost peněžní zásoby v oběhu. Národní dluh nemusí vždy způsobit inflaci Jelikož FED má schopnost “zpěnežit” v podstatě jakokouliv výši vládního dluhu, a protože zvyšování peněžní zásoby v oběhu je primární důvod inflace, zdá se logické vyvodit, že jedno bez druhého nemůže být. Ve skutečnosti tomu úplnětak být nemusí. Banky mají monopol na výrobu peněz. Dále, peníze jsou vytvářeny jen tehdy, kdy jsou “zpěněženy” (proměněny v peníze) nové dluhy FEDem nebo komerčními bankami. Pokud ale ale obligace vládního dluhu nakoupí privátní sektor, použije k tomu peníze, které již v oběhu jsou, a tím žádné nové peníze nevzniknou.
    Nákup vládních dluhopisů veřejností nezpůsobuje inflaci, nákup centrální bankou ano. Toto je hlavní příčina toho jak se USA podařilo v 80. letech držet infaci na velmi nízké úrovni, i když jejich výdaje byly vyšší než kdy předtím. Nastavením úrokových měr na zajímavou úroveň bylo dosaženy téměř úplného odbytu vládních dluhopisů mezi veřejnost, i z jiných států. Navzdory masivnímu novému dluhu bylo vytvořeno jen velmi málo nových peněz, protože na jejich nákup bylo použito již existujících peněz. Toto je ale bohužel pouze dočasné řešení – dnes, tyto obligace se postupně blíží svému datu splacení a jsou nahrazovány zase novými, tj. novým dluhem, které navíc musí pokrýt i nahromaděné úroky. Tento proces zákonitě musí jednou dojít do stavu, kdy FED nebude mít jinou možnost než skoupit zpět veškerý dluh z 80. let, tj. nahradit všechny tehdy investované privátní peníze nově natištěnými nekrytými penězi, plus další velké množství na pokrytí úroků. Potom, pravděpodobně, poznáme skutečný význam slova inflace i v USA…
    Na druhé straně, FED má možnost vyrábět nové peníze, i když vláda se vláda nezadlužuje. Například, výrazné zvětšení objemu penežní zásoby v době před krachem r. 1929 se dálo během doby, kdy byl národní dluh postupně umořován. Každý rok během období 1920-1930 byl přebytkový, tj. vláda utratila méně než vybrala. Masivní nárust penežní zásoby byl umožněn konverzí privátních bankovních úvěrů na “rezervy” s dobrozdáním FEDu a dále jeho nákupem tzv. záruk (”acceptances”) od komerčních bank, což jsou kontrakty jejichž předmětem je nákup zboží. Tyto možnosti jsou nyní ještě větší. Nový penežní zákon z roku 1980 (Monetary Control Act) umožnil FEDu přeměnit v peníze v podstatě jakýkoliv dluhový certifikát, dokonce včetně dluhopisů zahraničních vlád. Jeden ze zjevných cílů tohoto zákona je umožnit dostat pod kontrolu ty vlády, které se zadluží u amerických bank a nebudou schopny splácet půjčky.
    Pokud FED vyrobí nový nekryté americké dolary a vymění je za bezcenné dluhopisy zahraniční vlády, celý proces je mírně komplikovanější a delší, než předchozí popsaný, ale výsledek je stejný. Nové dolary jsou vyplaceny cizí vládě, a poté do amerických bank kde se stanou rezervami. Konečně, nakonec se dostanou do U.S. penežního oběhu formou půjček,a vynásobené 9x. Cena za tuto transkaci je opět zaplacena americkým občanem, ve formě ztráty kupní síly dolaru. Je tedy vidět, že expanze peněz, následována inflací, již nepotřebuje více zvyšování U.S vládního dluhu. Do té doby dokud budou existovat potenciální kupci nekrytých dolarů, může tento proces pokračovat.
    Nicméně, nesmíme zapomínat, že jeden z hlavních důvodů proč by FED vytvořen, je aby mohl kongres utrácet a půjčovat si bez toho, aniž by občané tušili že jsou zdaňováni. U.S. občané ukázali trestuhodnou lhostejnost k této plíživé hrozbě, která se dá vysvětli snad jen tím, že jednoduše nerozuměli a nerozumí, jak funguje metoda “Mandrake”. Tím pádem, v nynější době existuje jen velmi nepatrná pravděpodobnost, že by s tím někdo něco udělal. V praxi, ačkoliv tedy může vytvářet peníze i bez nově vznikajícího U.S. vládního dluhu, je třeba počítat s tím, že zadlužování iniciované kongresem bude pokračovat. Důsledky tohoto všeho jsou velice závažné. Jelikož celá naše penežní zásoba je svázána z s dluhem, splacení dluhu by v podstatě znamenalo zmizení veškerých našich peněz. To by samozřejmě těžce poznamenalo ekonomiku. Skutečnost je taková, že dokud bude FED existovat, amerika nemá jinou možnost než zůstat ve stále rostoucím dluhu.
    Expanze vede ke kontrakci
    Zatímco je bez debat, že mandrake metoda vede k expanzi peněžní zásoby, tento proces funguje i obráceně. Peníze opět zmízí z existence splacením prvotního dluhu. Když se penězi umoří dluh, tyto jsou vráceny do Systému a jednoduše zmizí z existence zničením dluhopisu nebo vymazáním účtu v počítači, odkud původně pošly. Tedy, velmi podobný mechanismus jakým byli peníze zprvu vytvořeny bankovním kartelem, můžou a jsou za “odtvořeny”. Nad tímto procesem však FED nemá kontrolu. Když masa veřejnosti jednoduše začne být odolnější k úvěrovým nabídkám, a větší měrou splácí než si půjčuje, potom penežní zásoba mizí.
    Na rozhodnutí zda si vzít úvěr nebo ne, může vliv mnoho psych. faktorů, i tehdy pokud jsou úrokové míry uměle nízké: zda nehrozí ekonomické recese, zda nehrozí válka, politická nestabilita, a mnoho dalších. Občané tedy mohou říct jednoduše “Ne, děkuji” na jakékoliv nabídky úvěrů a tím jednoduše zmařit cíl FEDu napumpovat více peněz do ekonomiky. Pokud se to stane, starší úvěry jsou spláceny aniž by byly plně nahrazeny novými, a celkový objem dluhu se zmenšuje, což znamená že i objem peněz se změnšuje, protože v moderní americe peníze = dluh. A je to toto proměnlivé množství peněz, jev , který by nikdy nemohl nastat pokud by peníze byly kryty a představovaly skutečnou hodnotu, které je prapříčinou téměř každého cyklu ekonomické konjunkce a recese v historii.
    Závěrem, můžeme říct že moderní peníze jsou jednou grandiózní iluzí upečenou bankéři společně s mocichtivými politiky, a je velice trpké, zjištění, že každý jeden národ, který v minulosti přistoupil na podobné schéma peněz, byl v důsledku tímto ekonomicky zničen. Dále, v současné struktuře penežního systému v podstatě neexistuje cesta, jakým se z tohoto “otroctví” vymanit. Oprava. Jedna možnost vlastně existuje – kongres má stále pravomoc “zrušit” FED, a prohlásit tento dluh za nezákonný a neplatný. (U.S veřejný dluh je v současné době něco kolem 9 000 miliard dolarů. USA mají velký problém splácet jen úroky, splatit jistinu je už tedy nemožné..)
    Zdroj: The Creature from Jekyll Island – The Reality Zone. Překlad Jan Pěkník

    1929 Velký krach

    220px-crowd_outside_nyse

    Krach na newyorské burze (též zvaný Černý čtvrtek, anglickyBlack Thursday24. října 1929 byl největší burzovní krach vdějinách. Došlo k němu po předchozím mnohaletém soustavném růstu v němž byl 3. září 1929 vytvořen nový rekord tzv. Dow Jonesova indexu. Jenom mezi lety 1927 a 1929 došlo ke zdesetinásobení celkového jmění investičních společností. První známky recese se začaly projevovat již na jaře roku 1929, přestože kurz stále mírně stoupal. Pouhé dva dny po historickém maximu,5. září 1929 varoval před hrozícím pádem akcií významný finanční analytik Roger Ward Babson s tím, že akcie jsou nadhodnoceny. Jeho varování však většinou nebylo bráno v potaz a po krátkém propadu opět následoval růst, který ovšem nepřekročil rekord ze 3. září.Na přelomu září a října opět došlo ke krátkodobému propadu. Investoři byli neklidní. Ještě 15. říjnaujišťovali představitelé bank investory o „výborném zdraví amerických burz“. 20. října noviny informovaly o tom, že ceny mnoha akcií klesly na kritickou úroveň a velcí obchodníci s akciemi stojí před jejich nuceným prodejem. Další varovné signály přišly o den později, v pondělí 21. října. Tyto zprávy způsobily zvýšený prodej akcií investorů, kteří se obávali finanční ztráty. Ve čtvrtek 24. října došlo po počátečním zklidnění k další mohutné vlně prodejů. Šlo o prodeje investorů, kteří si na nákup akcií předtím otevřeli úvěr. V průběhu pouhých 30 minut bylo prodáno zhruba 1,6 miliónů akcií. Došlo k vyčerpání nákupních příkazů a investoři podlehli panice. Následovala nová vlna prodejů akcií, v té chvíli již za jakoukoli cenu. Několikrát dokonce došlo k uzavření burzy a přerušení obchodování. Celková finanční ztráta dosáhla 24. října 11,25 miliard dolarů. Krach na newyorské burze předznamenal Velkou hospodářskou krizi. Následující pokles akcií byl ukončen až roku 1932 kdy kurz dosáhl minima a nastal vzestup. Následky krachu zasáhly postupně celý demokratický svět. Již následující den, tzv. Černý pátek, následky krachu dospěly také do Evropy, na jejíchž burzách došlo ke shodnému efektu. V Evropě ovšem došlo k podobnému dění v menší míře již o dva roky dříve, v pátek 13. května 1927, kdy došlo k nenadálému a citelnému propadu kurzů na Berlínské burze. V Americe došlo k podobné události předtím již roku 1869, konkrétně 24. září. V amerických dějinách je také tato událost označována slovy Black Friday.

     

    Wikipedie

    Zdroj + video: http://www.knihy-a.cz/16494/1929-velky-krach

     

     

    Není práce jako práce

    changed

    Minulý týden jsme psali o tom, jak nezaměstnanost v České republice vlivem pokračující recese neustále narůstá a ne jinak tomu bude i v blízké budoucnosti (více ZDE). Dnes se pojďme společně podívat na dva tábory této zapeklité rovnice – na ty, kteří mají zájem pracovat a na zaměstnavatele, kteří hledají zaměstnance.

    “Dostudoval jsem a chci práci! Nemáš nárok!”

    “Hledáme zaměstnance! Bez úspěchu!”

    Také se vám to zdá na hlavu postavené? Jedni dávají najevo, že mají zájem pracovat, současně zaměstnavatelé oznamují, že hledají pracovníky, ale společného průniku nedosahují. Kde je tedy problém?

    Počet lidí hledajících práci zapsaných v registrech úřadů práce se v únoru zvýšil o dalších téměř 8 tisíc na 594 tisíc osob. Nezaměstnanost tak dosáhla svého nového maxima. Podíl nezaměstnaných na obyvatelstvu ve věku 15-64 let stoupl na 8,1 %. Podle dříve používaného ukazatele by registrovaná míra nezaměstnanosti dosáhla 10,2 %.

    Situace je o to vážnější, že míra nezaměstnanosti mezi mladými přesahuje 20 procent a očekává se její nárůst. Velké problémy mohou nastat v druhé polovině roku, kdy na trh práce přijdou absolventi středních a vysokých škol.

    Stále zhoršující situaci ale nepociťují jen zaměstnanci nebo lidé bez práce. Do úzkých se čím dál častěji dostávají i zaměstnavatelé. Ti uvádějí, že sehnat skutečně výkonného a loajálního zaměstnance je stále větší problém.

    V České republice těžko obsazuje svá pracovní místa 14 % zaměstnavatelů. Jejich požadavky nesplňují nezaměstnaní v celé řadě odvětví. V současné situaci jsou společnosti tlačeny najít cestu, jak zvýšit produktivitu při snížení nákladů na pracovní sílu. Zaměstnavatelé snížili stavy zaměstnanců, a přitom musejí udržet určitou míru produktivity. V důsledku toho rostou požadavky i na pracovní pozice s nízkou kvalifikací.

    Na druhé straně tu máme ale vystudované vysokoškoláky, kteří jsou ve věku kolem pětadvaceti let, nemají práci a ztrácí naději. Chodí po pohovorech jako hledači po houbách, ale bez úspěchu. A to kolikrát suverénní personalisté přitom nejsou o nic starší než oni sami. Doby, kdy vysokoškolák měl po promoci svou práci jistou, jsou nenávratně pryč. S nimi i kvalifikační předpoklad, že uspěje aspoň na přechodnou dobu. Třeba i jako prodavač. To je právě pro zaměstnavatele paradoxně kontraproduktivní, protože vědí, že při první příležitosti by jim takový pracovník utekl “za lepším”. Ale dočkají se vůbec toho lepšího? Čím dál víc platí, že uspějí jen osoby s praxí. Jelikož jednotlivé obory začínají být přebytkovým zbožím a naopak tam, kde je zapotřebí nových lidí není z čeho vybírat.

    Mladí vyhledávají především humanitně zaměřené obory a zájem o technické obory rok od roku klesá a trh kvůli generační obměně přichází o zkušené odborníky. Ti odchází do důchodu bez toho, že by stihli zaučit nově příchozí pracovníky. Navíc s poklesem počtu lidí v produktivním věku a rychlým technologickým pokrokem bude disponibilních vhodných kandidátů na volné technické pozice stále méně. Velký problém pociťují manažeři společností také při obsazování pozic obchodních zástupců.

    Technická zaměření řada studentů vnímá jako příliš obtížná a mnohdy ani nesplňují jejich představu o vysněné práci. Volbu oboru také nejčastěji ovlivňuje vlastní zájem a chuť věnovat se té které činnosti. Zkrátka žijí v utkvělé představě “čisté” práce ve velké firmě. A co je zarážející, tak ani nechtějí podnikat, mnohem více se přiklánějí k možnosti zaměstnaneckého poměru. Podnikání jim přijde riskantní a nevidí v něm možnosti rychlého růstu. Studenti jsou už od třetího ročníku vysoké školy oslovováni velkými korporacemi, které jim nabízí stáže a stipendia. Po absolvování školy pak hraje svou roli také určitá pohodlnost a současný trend, kdy se mladí chtějí prezentovat vizitkou se jménem známé firmy a mít rychlou možnost kariérního postupu. Hledají cestu nejmenší námahy a pomyslné jistoty a při tom ani netuší, do jakého rizika se tím pouštějí.

    Jistotu vám nikdo nedá, pokud si ale stále budete myslet, že dá, pak žijete v iluzi domněnky, usnete na vavřínech a nikdy nebude úspěšnými. Ne nadarmo se říká, kdo neriskuje, nic nemá. Proto ti nejúspěšnější nehledají jistotu u druhých, ale sami v sobě – nebojí se riskovat, jdou vlastní cestou, hledají svůj směr a hlavně přemýšlejí jinak než zbylý dav, který žije v iluzi jistoty dnešní doby. Buďte si jisti, že pokud se necháte unášet proudem, tak nikdy nebudete stoprocentně šťastni. Čím tedy začít? Tím, že se zbavíte strachu a začnete na sobě pracovat.

     Mowapay

    O “pojištění” vkladů…

    ÚHEL POHLEDU….

    penize-300x169

    I když se stále častěji hovoří o tom, že bankovní krize posledních let byla „překonána“, Evropou její strašidlo obchází i nadále. Evropské úřady stále nalévají do postižených zemí stovky miliard eur ave fondech k záchraně finančníhosystému začíná být vidět dno. Ač se ze zdánlivě bezpečného českého závětří problémy mohou jevit velmi vzdálené, týkají se i nás. Vyspělý svět, včetně České republiky, totiž stále sedí na sudu střelného prachu. Stačí jediná jiskra a dojde k ohňostroji, který lidstvo zatím nezažilo. Tím potenciálně výbušným sudem jsou banky.

    Moderní bankovnictví je založené na důvěře.

    Peníze samy o sobě žádnou hodnotu nemají. Jsou to jen barevné papírky, případně elektronické záznamy na virtuálních účtech. Jejich hodnota je založena na tom, že je ostatní přijímají jako peníze s určitou nominální hodnotou.Zbavte systém této důvěry a peníze se stanou tím, čím reálně jsou – bezcennou vzpomínkou na lepší časy.

    csr1

    Žádná banka není schopna plně dostát svým závazkům, pokud z ní všichni klienti v panice naráz vyberou své peníze (dojde-li k „runu na banku“). Kvůli nesouladu likvidity mezi oběma stranami bankovních bilancí musí banka (bez externí pomoci) padnout. Vlády celého světa tak v případě krize usilují jen o jediné –udržet důvěru ve finanční systém. Cena za to je obrovská, jak můžeme v posledních letech pravidelně číst v novinách. Jenže náklady v případě krachu by byly ještě větší. Tak velké, že si je dnes lze jen obtížně představit.

     

    Vady krásného systému pojištění Jenže ani vlády nejsou všemocné. Kdo vidí pod sukně bankovního systému, ví, že jejich úsilí o „záchranu“ je častěji spíše divadlem pro média, než že by v sobě skrývalo nějaký ekonomický fundament. Navíc během poslední krize většina států vystřílela veškerou munici, která zbývala. Přijde-li krize nová, může se to obrátit proti nim.

    Jeden příklad za všechny – povinné pojištění vkladů. V průběhu poslední krize schválili čeští zákonodárci (pod harmonizačním tlakem EU), že povinné pojištění vkladů jednotlivců i firem u českých bank se zvýší na 100 procent vložené sumy, maximálně však do výše 50 tisíc eur, od 31. 12. 2010 až do výše 100 tisíc eur. Možná to pomohlo zabránit panice, protože tento limit kryje drtivou část vkladů. V případě budoucí krize ovšem už žádný další manévrovací prostor nezbývá – těžko lze záruky zvyšovat například na úroveň 120 procent. Ani zvýšení maximální sumy pojištěného vkladu nebude mít žádný efekt (kdo z nás má v bance více než dva a půl milionu korun?).

    kalousek

    Celý krásný systém pojištění vkladů má krom toho několik dalších vad. Zaprvé, účet českého Fondu pojištění vkladů podle jeho webových stránek vede Česká spořitelna. Z čeho se budou platit náhrady klientům, pokud padne i Spořitelna? I kdyby Fond držel část svých peněz například v dluhopisech namísto peněz na účtu, problém to neřeší – dostal by se totiž do stejných problémů s likviditou jako banky samotné. Zadruhé, podle svého vyjádření má Fond na účtu přibližně 18 miliard korun. Bilanční suma, za kterou Fond ručí, je ovšem o dva řády vyšší – přibližně dva biliony korun. Člověk nemusí být matematik, aby viděl, že prostředky Fondu v případě rozsáhlejších problémů stačit nebudou – zkoušeli jste někdy hasit stodolu hrníčkem vody? Fond sice není fondem státním, ale jeho management jmenuje ministr financí. Pokud tedy peníze z pojištění vkladů dojdou, bude stát pod silným tlakem, aby vklady poškozeným klientům vyplatil sám. Dva biliony korun by náš stát při jeho současných příjmech splácel dva roky (nesměl by ovšem platit nic jiného – penze, státní zaměstnance atd.; nemluvě o výpadku příjmů, který by v případě krize jistě nastal). Na zahraniční pomoc v takové situaci také nespoléhejme – v případě globální krize budou mít jednotlivé země plnou hlavu vlastních problémů. Rozhoupat se k řešení Řešením současné situace není ani striktnější finanční regulace typu Basel III, ani vytvoření globálního finančního regulátora, ani hromadění dalších peněz do pojišťovacích fondů, které se v krizi rozplynou během nanosekundy. Vnitřně nestabilní systém nelze zachránit tím, že kolem něho omotáme další vrstvu obvazů. Může to problém oddálit, o to horší však bude konečné vyúčtování. Měla-li být poslední krize k něčemu dobrá, pak k tomu, abychom se konečně rozhoupali k řešení – návratu k systému se stoprocentním krytím peněz (zlatem), který byl opuštěn v rámci všeobecného rozvratu během druhé světové války.

     

    obrazek2

    Ač se to může zdát jako výstřední zpátečnictví a (nejen) centrální bankéři jistě budou nad tímto závěrem kroutit hlavou, lidstvo zatím nic lepšího nevymyslelo. Pro nás, obyčejné vkladatele, do té doby jen jedna rada: minimalizujme své peněžní zůstatky a investujme do reálných hodnot, které při prvním závanu krize nezmizí jako pára nad hrncem. Nikdy nevíte, kdy to praskne.

     

    Během poslední krize většina států vystřílela veškerou munici, která zbývala. Přijde-li krize nová, může se to obrátit proti nim.

    PAVEL CHALUPNÍČEK, NF VŠE v Praze

    Zdroj: http://www.knihy-a.cz/21218/o-pojisteni-vkladu-aneb-az-padnou-banky

    Co bychom měli vědět o penězích?

    money

    Používáme je denně. A tak málo o nich víme. Jde vlastně o určitou sociální konvenci, která tu bude tak dlouho, dokud jí budeme důvěřovat. Ano, řeč je o penězích a o tom, co je určuje. Pojďme si tedy říct, jaké máme určující znaky pro peníze?

     

    • Peníze musí být odolné, což splňuje pouze zlato a stříbro, rozhodně ne papírová měna.
    • Musí být trvanlivé, což je důvod, proč se nepoužívá pšenice nebo kukuřice nebo rýže.
    • Musí být dělitelné, což je důvod, proč se nepoužívají umělecká díla, ale zlato a stříbro to opět splňuje.
    • Musí být jednoznačně ocenitelné, což je důvod, proč se nepoužívají nemovitosti nebo diamanty.Směnitelné, je možné určit cenu komodity ve zlatě? Pochopitelně ano.
    • A musí být uchovatelem hodnoty, splňuje pouze zlato a stříbro. V době zlatého standardu, se dá využít i papírových peněz, které jsou kryté zlatem. To dnes už rozhodně není. Papírová měna je pouze něčím, co má hodnotu, dokud tomu věříme.

    Papírové peníze mohou být zkrátka jednoduše vytištěny, zlato a stříbro nikoliv. A vzhledem k tomu, jak se měnová zásoba jednotlivých národů zvyšuje, cena zboží a služeb jde také nahoru, protože každý nový papír vytvořený “z ničeho” znamená, že každý již vydaný papír má nižší hodnotu. Každou jednotku nově vytištěných peněz můžete zakoupit v současných cenách, ale peníze, které jsou už v oběhu před tiskem nakupují zboží a služby v nové, vyšší cenové hladině. Toto trvalé, průběžné a tiché zdanění okrádá všechny, ale ovlivňuje především chudé, kteří se potýkají už tak s bídou.

    Kdyby chudí na celém světě věděli, do jakého média, typu peněz mají uložit to málo, co mají, aby se vyhnuli poklesu kupní síly, tak by se jejich životní úroveň zlepšila. Pozitivní zpráva je, že většina lidí to již pochopila a aktivně ukládají své prostředky do fyzického zlata a stříbra (slitků nebo mincí). Ale jsou zalté a stříbrné mince opravdu penězi?

    Peníze prošly v historii svého vzniku několika důležitými změnami, než se dostaly do stavu, v jakém je známe dnes. Hlavní podíl na jejich vzniku měla dělba práce a s ní spojený vývoj směny, který dal postupně vznikat komoditním, papírovým a bankovním penězům. Dříve byly všechny peníze kryté zlatem. V dnešní době již kryté nejsou a ani množství peněz v oběhu není určováno množstvím zlata, ale monetární politikou centrální banky.

    Jak tedy mohou vznikat peníze například v České republice?

    • V České republice vydává peníze (bankovky, mince, oběživo) Česká Národní Banka (ČNB).
    • V ČR i ve světě se používá systém tzv. částečných rezerv, díky tomu mohou tzv. obchodní banky (KB, ČSOB, ČS, …) tvořit další elektronické peníze.

    Schématicky si to představme následovně:

    Ekonomický systém tedy funguje na základě půjčování peněz do existence s tím, že by se měly vrátit peníze s úrokem, ale vzhledem k tomu, že na všech penězích je dluh s úrokem, tak dluhy rostou mnohem rychleji než peníze. To znamená, že celý systém bude fungovat pouze za předpokladu, že si budou všichni lidé neustále půjčovat peníze. Jakmile si přestanou půjčovat, celý systém se zhroutí. To nastane v případě, když se ekonomika ocitne v problémech a lidé se začnou bát (přestanou důvěřovat státu, bankám, …), začnou šetřit a splácet své dluhy a nebudou si chtít více půjčovat.

    K měření množství peněz v systémou slouží tzv. peněžní agregáty, nejčastěji M1 a M2, někdy také M3 a další:

    • M0 = měnová báze = peněžní prostředky s největším stupněm likvidity = oběživo + rezervy (bankovky a mince držené bankami a vklady KB u ČNB)
    • M1 = oběživo + vklady na běžných účtech v bankách (v domácí měně)
    • M2 = M1 + termínované vklady v bankách + ostatní vklady v bankách (v domácí měně)

    A nyní se podívejme, jak přibývají peníze v sytému:

    Od roku 2002 do roku 2012 se zvýšil objem peněz v ČR 2 – 3krát. Při nulové inflaci by se objem peněz měl rovnat objemu zboží a služeb na trhu. takže, aby si peníze uchovaly kupní sílu z roku 2002, museli bychom nyní mít na trhu o 2-3krát více domů, aut, benzínu, potravin, zájezdů, kadeřníků, atd…

    V systému částečných rezerv nesmí dojít ke ztrátě důvěry v banky. Pokud by si všichni lidé a firmy chtěli vyzvednout své vklady v bankách, tak by nebyly peníze ani pro 10 % z nich. Stát se musí snažit zachránit každou banku. Stát a banky společně přežijí nebo zkrachují.

    Dostáváme se tedy k důvodům, proč je v dnešní době výhodné investovat do zlata a stříbra (”proč zlato a proč stříbro“) a proč by měla jeho cena i nadále růst:

    Jaká by byla cena 1 unce zlata při zavedení zlatého standardu ve Spojených státech a v České republice?

      USA ČR
    Rezervy zlata  8133,5 t 11,6 t
    Měnová báze  2.641,946 mld. USD 469,3 mld. Kč
    Cena 1Oz při zlatém standardu 10.101 USD 1.258.210 Kč

    Žijeme v době nekrytých peněz, které se jednoduše tisknou tzv. z ničeho. Pokud nebude žádný mechanismus, který by omezil, kolik může být peněz vytištěno, pak podle historie vše nasvědčuje tomu, že inflace bude mít velmi špatný vliv na ekonomiku. V konečném důsledku tedy nejde o to, jakou má zlato a stříbro nyní cenu, ale o to, že uchovávají skutečnou hodnotu.

    Mowapay

    Nezaměstnanost v ČR roste

    nezam čr

    Počet lidí hledajících práci zapsaných v registrech úřadů práce se v únoru zvýšil o dalších téměř 8 tisíc na 594 tisíc osob. Nezaměstnanost tak dosáhla svého nového maxima. Podíl nezaměstnaných na obyvatelstvu ve věku 15-64 let stoupl na 8,1 %. Podle dříve používaného ukazatele by registrovaná míra nezaměstnanosti dosáhla 10,2 %.

    Skutečným problémem je pokračující recese a nízký počet nových pracovních míst a obtíže s hledáním práce pro nezaměstnané. Rovněž znepokojivým faktem je růst počtu nezaměstnaných mladých lidí do 25 let. Tento nešvar trápí celou jižní Evropu a začíná se rozmáhat také u nás. Sen mladých lidí o pokojném životě po dokončení školy končí noční můrou, protože nejenže nenajdou uplatnění v tom, co vystudovali, ale mnohdy nenajdou žádnou práci.

    Počet mladých lidí bez zaměstnání do 25 let věku v Česku stoupá. Sice velice pomalu, ale kontinuálně tvoří stále větší část z celkového počtu nezaměstnaných. Jak vyplývá z údajů ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) na konci roku 2012 se vyšplhal počet uchazečů o zaměstnání do 25 let evidovaných na úřadech práce na 98 729, což odpovídá 18,1 procenta z celkového počtu nezaměstnaných.

    Vzhledem k vývoji české ekonomiky a pokračující recesi bohužel nelze očekávat obrat k lepšímu v nejbližší době. Pokud dojde na pracovním trhu k určitému zlepšení, tak ne dříve než v příštím roce. Vysoká nezaměstnanost však bude dlouhodobě přetrvávajícím problémem i v nadcházejících letech.

    Zdroj: MPSV, ČSÚ

    Izolace pracující a střední třídy – důsledek nekontrolovatelného dluhu

    Zpráva o bilionové platinové minci obletěla svět. Možná si klepete na hlavu, co je to za nápad, ale ve skutečnosti Federální rezervní systém je opravdu ochotný stát se špatnou bankou a vzít na sebe všechny pochybná aktiva z poslední finanční bubliny členských bank.

    Útok na střední třídu pokračuje. Je zde masivní skupina lidí, kteří jsou klasifikování jako chudí ve světě nejbohatšího národa. Je zde více než 47 milionů Američanů, kteří žijí na potravinové lístky. Ti, kteří stále popírají inflaci, se dostatečně nedívají kolem sebe.

    Kupní síla pracujících a střední třídy je pomalu ničena. Evropa stále čelí velkému problému přicházejícímu z Řecka, zatímco nové data o nezaměstnanosti poukazují na znepokojující úroveň. To vše znamená jediné – Fed a ECB budou i nadále na své cestě kvantitativního uvolňování a digitální tvorby peněz.

    Izolace pracující a střední třídy

    Jedním z hlavních příběhů, které se neuvádějí v průběhu této krize je to, že mnoho společností využívá hospodářské krize k propuštění zaměstnanců nebo snižování mezd. Přesto při pohledu na graf rostoucího HDP vidíme, že současná zaměstnanost je o 4 miliony lidí míň než v předchozím vrcholu:

    Jinými slovy, vyrábí se stejně s mnohem menším počtem lidí. Kde jsou tito lidé teď? Mnozí z nich jsou nyní na potravinových lístcích. Více než 47 milionů Američanů dostává potravinovou pomoc.

    Jen pár hodin poté, co byla fiskální krize krátkodobě opět odsunuta, začalo se hovořit o dluhovém stropu. Tato debata dokonce inspirovala k myšlence razit biliónovou platinovou minci ke splacení části amerického státního dluhu.

    Bylo by to komické, kdyby to nebylo tak absurdní. Rovnice HDP je poměrně jednoduchá:

    HDP = soukromá spotřeba + hrubé investice + vládní výdaje + (vývoz – dovoz)

    Podívejte se na aktuální vládní výdaje a příjmy:

    Vládní výdaje jsou stále na rekordních úrovních a příjmy v nedohlednu. Obrovský biliónový deficit, kam oko dohlédne. Možná řešení několika biliónových platinových mincí není tak špatný nápad. Spojené státy by nebyly první zemí, která by šla cestou hyperinflace. Zimbabwe se vydala na cestu biliónových bankovek:

    Že nic špatného z tohoto práva nevzejde? Problém s tímto řešením je, že trpí střední třída. Projekce se začíná objevovat v mnoha analýzách:

    Velmi bohaté netrápí tento ubohý globální nízký mzdový systém. Ale pro mnohé pracující ze střední třídy se tak stane zásadní, zda budou pracovat za 1000 dolarů nebo 2000 dolarů za rok.

    Míra nezaměstnanosti v Řecku dosáhla nedávno nového vrcholu 26,8 %:

    A nezaměstnanost mladých lidí (15 až 24 let) je nyní až na 56,6 %.

     

    Postupná izolace pracující a střední třídy pokračuje. Lidé by se měli probudit a věnovat pozornost tomu, co se skutečně děje. Masivní nárůst dluhů nás dožene a vybere si svou cenu. Možná biliónové mince jsou naší prodejní cenou?

    Zdroj: My Budget 360

    http://www.mowapay.cz/izolace-pracujici-stredni-tridy-dusledek-nekontrolovatelneho-dluhu

     

    Zlato je u konce – stejně jako v roce 1976

    gold bugs

    Goldman Sachs snížila odhad vývoje ceny zlata a říká, že zlato je na cestě k 1.200 USD za unci. Credit Suisse a UBS jsou také medvědí ve svých předpovědích. Citigroup říká, že býčí trend zlata je u konce.

    Takže podle všeho je čas to zabalit, že?

    Ne tak rychle! Jak jsme se přesvědčili už dříve tyto typy predikcí od těchto analytiků se konzistentně mýlí v tomto býčím cyklu. Dalším důvodem, proč nesouhlasit s těmito predikcemi je historie – tento film jsme už jednou viděli. Uprostřed jednoho z největších býčích trendů zlata v novodobé historii – ten, který vyvrcholil v roce 1980 – zlato zaznamenalo 20 měsíční jednosměrný pokles.  Pokaždé, když se zdálo, že se cena stabilizuje, propadlo znovu. Od 30. prosince 1974 do 25. srpna 1976 zlato propadlo o neuvěřitelných 47 %.

    Rok 1976 musel být těžký pro investory do zlata. Cena klesala již celý rok a potápěla se čím dál víc. Vzhledem k tomu, že je to podobné tomu, co zažíváme dnes, bylo by dobré podívat se, co říkali experti poté, co se situace obrátila.

    Společnost Casey Research provedla tedy průzkum publikací z té doby – což byl jistě úkol nelehký, jelikož data nebyla ještě v digitální podobě – ale jejich výsledek by vás patrně mohl zajímat.

    Kontext pro tento rok je, že MMF měl tři hlavní aukce zlata od června do září a vložil spoustu zlata na trh. Jak USA, tak Sovětský svaz prodávaly své zlato v té době. Nebylo žádným tajemstvím, že USA se snažily odstranit zlato z měnového systému; přímá směnitelnost dolaru ku zlatu skončila 15. srpna 1971.

    Veřejná prohlášení, uvedená níže, pocházejí všechny z roku 1976. Nemusí být všechny nutně medvědí, ale jsou tam zařazeny z důvodu kontextu, aby jste si udělali obrázek o tom, co se dělo v té době, zejména pokud šlo o náladu na trhu se zlatem. Myslím, že mnohé z nich vám budou velmi povědomá.

    Pro lepší ilustraci jsou jednotlivé komentáře přiřazeny k ceně zlata z té doby. Mějte na paměti, že cena zlata dosáhla svého dna 25. srpna a pak tři a půl roku strmě stoupala – 721 %…

    1. “V tuto chvíli se zdá, že je party u konce.” New York Times, 26. března

    2. “Ačkoliv mu drahé kovy přinesly štěstí, tak pan Larry Heim nebyl více býčí v predikcích cen zlata. Přesvědčoval své klienty, aby převedli své penéze do státních pokladničních poukázek.” New York Times, 26. března

    Larry Heim odstartoval investiční poradenství do zlata v Portlandu (Oregon) na počátku sedmdesátých let. Jeho komentář však připomíná mnohé dnešní komentáře, které se snaží zesměšnit případně napadnout investory do zlata.

    3. Obchodník v Curychu: “Je to výprodej trhu. Nikdo nekupuje zlato.” New York Times, 20. července

    Ukázalo se, že na trhu byl neuvěřitelný počet kupujících – ale jen ti, kteří měli dostatek odvahy nakoupit více kovu při poklesech ceny před tím než ceny poklesly ještě víc.

    4. “Přestože se cena zlata vrátila na 111 USD za unci do konce týdne, tak nebyla dostačující pro obchodníky, kteří ještě před nedávnem odhadovali cenu zlata ve výši 300 USD nebo i více.” Časopis Time, 2. srpna

    Tzv. „Gold Bugs“ měli nakonec pravdu, zlato dosáhlo 300 USD za unci téměř o tři roky později – 170% nárůst.

    5. “Ekonomické podmínky, které spustily zlatý boom v roce 1973 – 1974 z velké části pominuly. Dolar je stabilní, celosvětová míra inflace se snížila a obecná panika z ropné krize polevila. Veškerá nedůvěra z papírových peněz, která přiměla mnoho spekulantů přesunout své prostředky do zlata, by měla být pryč.” Časopis Time, 2. srpna

    Tento pohled se ukázal později jako velmi krátkozraký. A nepřipomíná vám to podobné výroky dnešních “expertů”, kteří tvrdí, že důvody pro nákup zlata jsou pryč?

    6. “Moje osobní předpověď je, že zlato půjde pod 100 USD s delším zaváháním na této úrovni.” Pan Heim, New York Times, 19. srpna

    Ano, jedná se o stejného gentlemana jako v příspěvku č. 2. Zajímalo by nás, kolik z jeho klientů mu zůstalo věrných ještě o pár let později.

    7. Pan LaLoggia: “Z ekonomického pohledu nenasvědčuje nic tomu, že by se cena zlata měla vrátit zpět nad obrovský pokles, který utrpěla. Takovou ztrátu není možné tak rychle umazat. Vyhněte se zlatu a zlatým akciím.” New York Times, 19. srpna

    Jak sami můžete vidět v grafu, zlato během několika dnů dosáhlo dna! Berte v potaz technické analytiky.

    8. Citibank: “Zlato bylo zajištěním proti inflaci na počátku sedmdesátých let. Ale nyní jsou peníze ochranou proti ceně zlata.” New York Times, 29. srpna

    Wow, dělali si srandu? To nám připomíná přihlouplé zprávy, které byly publikovány v roce 2011, že nemáme investovat do zlata, protože není ničím kryté.

    9. “Legalizace nákupu zlata pro soukromé obchodníky v USA byla povolena na konci roku 1974, nikdy se však nezrealizoval v takovém měřítku. Pokud byli Gold Bugs poraženi, tak vítězství přísluší dolaru.” New York Times, 29. srpna

    Kupní síla dolaru klesla o 80 % od té doby, co byl dolar prohlášen za vítěze.

    10. “Někteří experti s dobrými ohlasy při obchodování se zlatem prohlásili, že je ještě příliš brzy na nákup kovu.” New York Times, 12. září

    Příliš špatné; mohli si polepšit.

    11. “Největší brookerský dům na Wall Street poté, co opovrhoval investicemi do zlata během období 1960 – 1970, vstoupil na trh.” New York Times, 12. září

    Bez komentáře.

    12. “Věřím, že cena zlata míří pod 100 USD za unci. Kdo tam chce dát teď své peníze?” Lawrence Helm, New York Times, 12. září

    Cena zlata dosáhla dna dva týdny před tím, takže načasování tohoto komentáře nemohlo být snad horší.

    13. Elliot Janeway: “Každý argument podkopávající vaši důvěru v zlato a zahrávání si s penězi je dvojnásobkem pro stříbro: stříbro předčí zlato!” New York Times, 21. listopadu

    Ode dne jeho komentáře do doby, kdy stříbro dosáhlo svého vrcholu 50 USD za unci – stříbro vzrostlo o 1055 %!

    14. “Pan Holt uznává, že v roce 1974 intenzivní spekulace způsobily, že se cena zlata dostala příliš vysoko sama.” New York Times, 19. prosince

    Nuže, shledáváte určité podobenství v komentářích tenkrát a dnes? Ano, byla to těžká doba pro investory, ale je víc než zřejmé, že ti, kteří se dívali pouze na cenu a ignorovali předpoklady pro investici, tak tvrdě narazili. Investoři, kteří se řídili těmito komentáři, přišli o jednu z největších příležitostí pro zisk v jejich životě.

    Je nějaký rozdíl v tom, co se dělo tenkrát a co se odehrává dnes? Není! Stejné obavy, strach a zmatek zažili investoři při býčím trendu tenkrát a prožíváme ho i dnes. Mějte na paměti, že uvedené komentáře jsou vybrané pouze ze dvou publikací, že existuje nepochybně mnoho dalších podobných výroků z tohoto období.

    A jaké z toho plyne tedy poučení? Trpělivost růže přináší a utěšuje každou tíž! Tenkrát trvalo celé tři roky a sedm měsíců než se cena zlata vrátila nad maxima z roku 1974 a dalších 18 měsíců trvalo než dosáhla svého vrcholu 850 USD za unci. Dnešní ekvivalent by byl pokles ceny zlata až do června letošního roku a návrat k dosavadnímu maximu 1921 USD do dubna 2015. A pak růst až k 6227 USD do listopadu 2016. Můžete čekat tak dlouho na čtyřnásobný návrat?

    Tento přehled historie nám dává jistotu, že naše investice do zlata je na správné cestě. A je jen na vás, co si vaše děti nebo vnoučata přečtou za několik desetiletí.

    Například: “Kupte zlato. Bude mnohem výš.” Jeff Clark, Casey Research, 4. března 2013.

    Zdroj: Casey Research , Mowapay