Archive for the ‘Monetární historie’ Category

1923 – Hyperinflace, aneb když se peníze vymknou kontrole

Pondělí, Březen 18th, 2013

hyperinflace1

„Šestatřiceti tisíc za jeden dolar? Letí to, jako když se páří kočky! Kde jsou ty krásné klidné časy roku 1922? Tehdy stoupl dolar za rok jen z dvou set padesáti na deset tisíc. A to nemluvím o roce 1921. Tehdy to bylo mizerných tři sta procent…“ (a 1923… 1 dolar = 4,2 bilionu marek… poznámka redakce)

Beletrický úvod z Remarqueova Černého obelisku budiž intrem do období vrcholící hospodářské krize v Německu pár let po první světové válce. Ignorovat přítomnost inflace, odsuzující většinu společnosti k životu ze dne na den, nebylo možné ani v románu, jež si nekladl ani ty nejmenší odborně ekonomické ambice.

Podle monetaristů je inflace stav, kdy peněžní zásoba roste rychleji než produkt. Hyperinflací bývá nazýván růst cenové hladiny v tempu 20-30% měsíčně (některé definice vyžadují 50%). Přestože historie zažila srovnatelná a možná i větší inflační šílenství, než bylo to v poválečném Německu, je toto z mnoha důvodů považováno za „nejslavnější“ a dodnes používané učebnicové memento politické nezodpovědnosti.

První světová válka a její důsledky

Devalvace německé marky započala v podstatě už během první světové války. Vláda se rozhodla krýt válečné výdaje raději rozpočtovými schodky než zvyšováním daní. Vycházela ze smělého předpokladu, že si jako vítěz války vezme od poražených co libo a náklady snadno uhradí. Stal se přesný opak, špatná situace se proměnila v ještě horší.

Když Německo válku definitivně prohrálo, muselo čelit obrovským reparacím, které na ně Versailleskou smlouvou uvalily vítězné mocnosti. Velkou Británii tehdy zastupoval mladý ekonom John Mayers Keynes, jenž si na ostré kritice přemrštěných požadavků, jímž podle jeho názoru nebude Německo schopno vyhovět, vybudoval ve světle pozdější reality značné renomé. Poté, co vystoupil z reparačního výboru, zformuloval svůj názor o nevyhnutelné hospodářské krizi v Německu v díle „Ekonomické důsledky míru“ (1919)

Rozpočtové deficity vedou zpravidla k inflaci, nekontrolované deficity vedou k nekontrolované inflaci. Alespoň zpočátku ovšem situace nebyla tak alarmující. Na konci války vzrostl index spotřebitelských cen o 140%, což byla úroveň srovnatelná s Anglií, o něco horší než ve Spojených státech a o něco lepší než ve Francii. Dluh státní banky ale narostl ze 3 na 55 miliard marek! Přestože bývá právě nutnost splácet reparace považována za hlavní příčinu německé krize, je třeba vidět, že tyto tvořily v letech 1920-23 pouze třetinu celkového dluhu.

Nároky vítězných mocností každopádně významně přispěly k tomu, že marka oproti cizím měnám klesala. Sociálně demokratická vláda slibovala lidem rostoucí mzdy, redukci pracovních hodin, podporu vzdělání a další sociální jistoty.

Ekonomika byla navíc oslabena přechodem z válečné na mírovou produkci. Nakumulovaný státní dluh způsobil, že jen platby úroků z prodaných obligací byly najednou vyšší než celý poválečný HDP Německa! Veškeré rezervy zlata a cizích měn se rychle tenčily a když není měna žádným způsobem krytá, závisí její stabilita jen na rozhodování odpovědných autorit. Jako mnohokrát v historii se také německá vláda velmi ochotně uchýlila k poslední bláhové záchraně: emisi nových peněz.

Skutečným paradoxem se jeví počáteční snaha o ražbu nových hliníkových mincí, které se v inflačním kolotoči stávaly bezcennými dříve, než se dostaly do oběhu. Inflace, zřetelná ale po nějakou dobu ještě zdánlivě kontrolovaná, pak zhruba pět let po válce nabrala neuvěřitelné tempo.

Ožebračené obyvatelstvo

V únoru 1920 se množství peněz v ekonomice zdvojnásobilo, ceny rostly ještě rychleji. Následujících patnáct měsíců byly ceny celkem stabilní. Marka dokonce proti ostatním měnám posílila, takže dovážené zboží zlevnilo asi o 50%. Vznikla ideální příležitost měnu nějakým způsobem zakotvit a stabilizovat. Vláda zareagovala přesně naopak. Peněžní zásobu navýšila o dalších 50%, dluh centrální Reichsbank narostl o 100%.hyperinflace2

V květnu 1921 nabral inflační kolotoč znovu na obrátkách, v červenci 1922 byly ceny vyšší o 700%. Druhá polovina roku se pak stala startovní čárou poslední smrtelné křeče, ačkoli měla trvat ještě víc než rok.

Veškerá důvěra v peníze mizí a ceny rostou rychleji, než stíhá centrální banka dodávat nové bankovky. Počet nul na nich utěšeně přibývá. Na nový rok 1923 je jeden dolar k dostání za 9 tisíc marek, 1. června už za 100 tisíc; v srpnu 1923 pak za 4,62 miliónu marek!

Dělníci dostávají výplatu dvakrát i třikrát denně, přičemž místo obvyklých obálek se na hromadu bankovek běžně používají koše nebo jiné objemnější nádoby. Diktát zmatené doby zní jasně: předat peníze manželce, která okamžitě uhání na trh všechno utratit; ještě ten den večer nebudou mít takřka žádnou hodnotu.

„Musím tě naléhavě požádat o zvýšení platu,“ říká svému nadřízenému hlavní hrdina Černého obelisku. „Už zas? Zvýšil jsem ti ho přece včera…“ „Kdepak včera, dneska ráno v devět! Jenže mezitím vyšel nový kurs dolaru a já si za to můžu místo nové kravaty koupit leda láhev laciného vína. A já potřebuju kravatu!“

Když inflace kulminovala, ceny se zdvojnásobovaly každých 49 hodin. (Pro srovnání: během maďarské inflace po druhé světové válce každých 15 hodin, během jugoslávské inflace v letech 1993-94 každých 16 hodin.)

Milióny tvrdě pracujících lidí v Německu jsou ožebračeny. Veškeré životní úspory přichází vniveč, najednou si za ně není možné koupit ani poštovní známku. Státní banka oficiálně přisuzuje problémy depreciaci marky, pročež se ve druhé polovině roku 1922 opakovaně snaží nakupovat vlastní měnu na zahraničních trzích. Jelikož ale dál tiskne bankovky ve zběsilém tempu, pokusy udržet kurz pochopitelně selhávají.

Naděje na záchranu berou úplně za své v lednu 1923, kdy chce Francie svého souseda přimět k platbám reparací vpádem do Porúří. Německo čelí okupaci formou pasivního odporu, zastavuje továrny a výrobu. Na krytí nákladů odvážného programu však potřebuje další miliardy, které si obstarává snadno – tiskařské stroje dostávají další pokyn k provozu.

hyperinflace3 Á propos, tiskárny. Státní banka zaměstnávala v roce 1923 ve 133 tiskárnách za použití 1783 tiskařských strojů kolem 30 tisíc lidí. Údaje se v tomto směru mírně rozcházejí zdroj od zdroje, některé zaokrouhlují počet tiskáren na 150 a počet strojů na 2000. Zhruba 300 dalších továren mělo jen připravovat potřebný papír.

Navzdory horečnaté snaze je při gigantickém růstu cen peněz stále nedostatek. Místo papíru se tak v některých případech využívá látky, dřeva nebo kůže. V listopadu 1923 se jeden dolar směňuje už za 4,2 biliónu marek. Pro představu, chleba stojí 580 miliard.

(Růst cen v roce 1923 graficky)

Inflační paradoxy

Pod tlakem ničím nepoutané inflace jede obchod paradoxně v takovém tempu, že de facto mizí jakákoli nezaměstnanost. Ve výhodě jsou hlavně dělníci sdružení v odborech, jímž se snáz bojuje za zvýšení mezd. Ostatní žijí ve stále větší bídě, roste počet hladových a podvyživených. Ani odboráři se ale dlouho neradují, relativní radost z růstu nominálních mezd rychle střídá rozčarování z poklesu jejich reálné úrovně.

Němci jsou na jedné straně nuceni své peníze okamžitě utrácet, na druhé je čím dál méně toho, co si mohou za ně mohou koupit. Agregátní poptávka je deformována, prostor pro tvorbu úspor je nulový. Bez úspor není investic, bez investic není kapitálu. Peníze už dávno neplní úlohu uchovatele hodnoty, relativní jsou i jako měřítko cen; zůstává pouze funkce nástroje směny.

Jenomže co nakupovat? Obchody stále více zejí prázdnotou, jejich provozovatelé nedokáží držet krok s tempem inflace. Farmáři a sedláci odmítají vozit svou produkci na trh, aby si za ní odvezli zpátky bezcenné kousky papíru. To se samozřejmě nelíbí lidem z měst. Organizované bandy dělníků vyrážejí na venkov a berou si, co potřebují, násilím. Plení se farmy a hospodářství, lidé se navracejí k naturální směně, nezaměstnanost letí vzhůru. Ekonomika kolabuje.

Kde jsou poražení, jsou i vítězové

Bylo by chybou si myslet, že inflace přivedla každého do bídy. Spousta byznysmenů ji přijala s povděkem, a to z několika možných důvodů. Předně se jako pára nad hrncem rozplynuly závazky i těch největších dlužníků. Zatímco v roce 1913 bylo v Německu zaznamenáno 815 bankrotů měsíčně, v roce 1923 jich bylo každý měsíc v průměru 10!

Vzdor snahám státu tyto aktivity blokovat se dalo vydělat také na spekulacích s cizími měnami, uložením peněz do zboží nebo jakékoli jiné formy majetku, případně půjčováním od bank a nákupem klesajících akcií či celých firem. Díky spekulantům jen kvetl bankovní sektor, který v roce 1923 zaměstnával na 375 tisíc lidí (oproti 100 tisícům z před deseti let).

Inflace dokázala přispět i ekonomice jako celku. Pochopitelně nijak závratně a jen omezenou dobu. Zatímco většina zemí se těsně po válce potýkala s hospodářskou recesí, Německo si nevedlo tak zle. Rostoucí ceny nutily lidi utrácet, což stimulovalo agregátní poptávku, firmy investovaly poslední zbytky financí do fixního kapitálu. Inflační soudek s ekonomickou konjunkturou měl ale – jak už víme – velmi mělké dno.

Zhroutil se rovněž daňový systém, což jednu stranu rmoutilo, zatímco druhá se smála. Obchodníci brzo přišli na to, že stačí platby daní mírně pozdržet a už jich odvádíte zlomek reálné hodnoty. Vláda, která tak neměla z čeho financovat své výdaje, si pochopitelně nemohla poradit jinak než výrobou dalších a dalších peněz. V říjnu 1923 pocházelo 1% státních příjmů z daní, 99% z emise nových bankovek!

Ceny v důsledku zdevastované ekonomiky rostly stále rychleji než peněžní zásoba. Vláda se pustila do souboje, který nemohla vyhrát. V ekonomice koloval trvalý nedostatek peněz. Ačkoli v absolutní míře byla peněžní zásoba zhruba 15-20krát mocnější než v předválečných letech, ceny byly výš 40-50krát! Přepočítáno na cenu zlata propadla měna ze 7428 miliónů z ledna 1921 na 168 miliónů v červnu 1923.

Absurdita celého systému dosáhla vrchu ve chvíli, kdy dostaly svolení k tisku vlastních peněz vedle státní banky také města, regionální orgány, banky a dokonce i některé významnější firmy…

Rentenmark hyperinflace4

Nevyhnutelnost kolapsu přispěla poměrně rychlému řešení. V listopadu 1923 přišla vláda s tzv. rentenmarkou, která měla hodnotu jednoho biliónu starých marek. Kurz k dolaru byl stanoven na 4,2 nové marky. Problém byl, na co ve snědeném německém krámu novu měnu „zavěsit“. Důležitému účelu, zamezivšímu další potencionální devastaci měny, nakonec posloužila hodnota výnosu z obilí.

Měna znamenala úlevu i ránu pro řadu lidí. Internet je dodnes plný fotografií, na nichž německé ženy pálí staré marky v kamnech, neboť je to efektivnější než za ně kupovat dřevo. Remarqueův spekulant si vytapetoval byt inflačními bankovkami a bezcennými akciemi. „Bylo to levnější než tapety,“ sdělil stroze. „A zábavnější.“

O tom, do jaké míry pomohla poválečná krize Německa a z ní pramenící sociální nepokoje nástupu Hitlera a fašistů k moci, se dodnes vedou spory. Souvislost nelze spolehlivě potvrdit, ale rozhodně ani vyvrátit. Jasné je, že spousta ožebračených obyvatel měla dost důvodů plamenným projevům kníratého vůdce podlehnout.

Současnost:

Kolaps dolaru? Čeká jej „arabský naftový šok“?

William Engdahl – Autor knihy A Century Of War : Anglo-American Oil Politics and the New World Order.

10.10.2009  hyper1

Ze spolehlivých zdrojů přichází zpráva, že arabské státy produkující ropu a někteří největší spotřebitelé ropy včetně Číny a Japonska tajně plánují dlouhodobou secesi od platby v dolarech. Je-li to pravda, bude to znamenat konec dolaru jako světové rezervní měny a konec USA jako globální ekonomické velmoci.



Od doby, kdy Washington v září 1971 roztrhal smlouvu Bretton Woods a přešel na papírový rezervní dolarový systém namísto dolaru podloženého zlatem, byly Spojené státy jako vojensky největší síla schopny diktovat světu své finanční podmínky. Státy jako Japonsko a později Čína závisely na americkém exportním trhu a poslušně investovaly své dolarové přebytky do amerických vládních dluhopisů, v podstatě financovaly války, se kterými nesouhlasily, jako ty v Iráku nebo Afghánistánu. Neviděly jinou možnost. Arabské státy produkující ropu byly pod pohrůžkou vojenských intervencí nuceny prodávat naftu pouze za dolary – byla to přímá podpora dolaru v časech, kdy byla americká ekonomika ve smrtelném propadu. To může velmi rychle skončit.

Podle zprávy uniklé do médií proběhla v uplynulých měsících série tajných schůzek mezi hlavními arabskými producenty ropy včetně Saúdské Arábie a údajně také Ruska s hlavními spotřebiteli ropy včetně dvou ze tří největších zákazníků – Číny a Japonska.

Účelem jednání bylo v tichosti vytvořit základnu pro ukončení 65 let trvajícího „železného pravidla“, že ropa se platí pouze v dolarech. Jak jsem dokumentoval ve své knize Mit der Ölwaffe zur Weltmacht (Kopp Verlag) když se v roce 1973 zvýšila cena ropy o 400%, z čehož americká média vědomě obvinila „lakotné šejky“, přijel tajně do Rijádu americký ministr financí a bez ubrousku sdělil Saúdským Arabům: „Pokud chcete americkou vojenskou pomoc proti případnému izraelskému útoku, musí OPEC v tichosti souhlasit, že bude prodávat naftu pouze za dolary.“ Tento petrodolarový systém umožnil Americe udržovat ohromující obchodní schůdek a současně podržet dolar jako světovou rezervní měnu – srdce její schopnosti dominovat a ovládat světové finanční trhy až do srpna 2007, kdy propukla krize vyvolaná sekuritizací druhořadých hypoték.

Účastníky těchto jednání údajně sjednocuje společná vize měnového koše, který by reflektoval vztahy producent – zákazník a byl by částečně tvořen i zlatem jako pevným základem. Na počátku by nešlo o novou měnu, jak někteří předpovídali, ale spíše o dohodu, která by eliminovala rizika spojena s prodejem nafty za kolísavým a zjevně znehodnocujícím se dolarem.

Nedávno oznámil Írán, že v budoucnu bude prodávat naftu za eura a ne za dolary. Podle zpráv by měnový koš zahrnoval japonský jen, euro, čínský juan a zlato. Brazílie by se údajně připojila jako producent nafty a současně jako spotřebitel.

Poprvé o těchto tajných jednáních psal britský reportér pro Střední východ Robert Fisk v Independent. Fisk tvrdí, že má existenci těchto plánů potvrzeno jak od Arabů tak od Hongkongu. Já sám mám potvrzeno od velmi vysoce postaveného a dobře informovaného arabského politika, že hovory skutečně probíhají. Země produkující ropu mají už roky dost pohrůžky přijímat platby za ropu v dolarech nebo být vystaven americkým odvetným opatřením. Neustále ztrácejí jak se americký dolar propadá vůči ostatním měnám a zlatu. Po 11. září a Bushem vyhlášenou válkou proti terorismu většina hlavních arabských států vnímala tuto novou americkou politiku jako agresivně nepřátelskou. Neoprávněná americká invaze do Iráku v roce 2003 a následná okupace to ostatně potvrdily stejně jako současné hrozby Íránu.

Původně vlády států účastnících se těchto jednání vehementně popíraly, že by k takovým jednáním docházelo. To ale absolutně neznamená, že by k nim nedocházelo. Dobře vědí, že Spojené státy mohou jako tygr zahnaný do kouta být velmi nebezpečné. Ať už se Robert Fisk ve své zprávě mýlí nebo ne, prozrazení těchto plánů světovým médiím naznačuje nezvratný pokles důvěry v dolar jako rezervní světové měny.

Jedná věc je stále nejistá. A sice jaká bude odpověď dvou hlavních států Unie, Německa a Francie. Pokud tyto státy přistoupí na nové uspořádání plateb, otevřou se velkým novým obchodním možnostem se zeměmi Eurasie. Pokud zůstanou věrny britské libře a americkému dolaru, potopí se spolu s dolarem jako Titanic.

S propadem amerického dolaru klesá i politická moc Spojených států jako jediné ekonomické a finanční supermocnosti. Před námi jsou peřeje a není divu, že zlato v těchto nejistých časech získává na ceně.

Článek Collapse of the Greenback? Will the Dollar get an “Arab Oil Shock”? vyšel na serveru globalresearch.ca 8. října. 

Doplnění editora

Myslím, že ne. Myslím, že se nic takového nestane. Zprávy podobného typu se objevují už od začátku krize, faktem je, že arabské státy nejsou jednotné, nedokáží se domluvit na společné strategii, bojí se. Ve skutečnosti nás Arabové spíše zničí svou potencí a šířením islámu v Evropě než odstupem od dolaru. Ostatně neohlásil Ahmadinežád už před dvěma roky zahájení íránské ropné burzy, kde by se obchodovalo výhradně v eurech? Kde je? Co se s ní stalo? Proč se o ní nemluví? Co se Číny a Japonska týče, kdyby na tyto dohody přistoupily, znamenalo by to okamžitý propad dolaru. A co budou tyto země dělat se svými obrovskými zásobami této měny? A hlavně komu by prodávaly své výrobky, když by najednou Američané úplně vypadli ze hry jako spotřebitelé? Vždyť by to pro ně znamenalo národní katastrofu.

Řekl bych, že i když se o tom možná mluví, a není důvodu nevěřit, že ne (Fisk by nepublikoval něco, co nemá ověřeno), skutečná realizace je hodně daleko. Je to spíše zbožné přání.

Zajímavá je rovněž poznámka autora o tom, že Američané nabídli arabským zemím v roce 1973 ochranu před Izraelem výměnou za přijetí dolaru jako jediného platidla. Pokud je to pravda (a není důvod tomu nevěřit), je to další vroubek Izraeli. Podobá se to přivedení vzteklého psa do sousedovy zahrady a pak nabídce, že souseda před psem ochráním, pokud mi bude pravidelně poskytovat úsluhy. Vzniká opět otázka, kolik zla bychom byli ve světě dnes uchránění a kde bychom mohli být, kdyby Izrael nevznikl. A jak všechno mohlo být úplně jinak.

http://www.knihy-a.cz/6658/hyperinflace-aneb-kdyz-se-penize-vymknou-kontrole-%e2%80%a6-1923

Jak začala velká hospodářská krize v roce 1929 – 1933…

Pondělí, Březen 18th, 2013
Velkou hospodářskou krizi v roce 1929 odstartoval krach na newyorské burze. Postupně se z USA šířila po celém světě. Tím začíná podobnost se současnou krizí, jejíž prvopočátky nacházíme ve Spojených státech amerických.
Burzovní spekulant se po ztrátě všech peněz na burze snaží prodat své auto.foto: Profimedia.cz Burzovní spekulant se po ztrátě všech peněz na burze snaží prodat své auto.

Finanční krize, slovní spojení, které nás poslední dobou doprovází na každém kroku. Mnohde se setkáváme se srovnáním současné krize s tou největší, velkou hospodářskou krizí ve třicátých letech.

Co se vlastně ve třicátých letech minulého století stalo? Vyjasněme si pár historických fakt o velké hospodářské krizi, která v té době mnohé změnila.
Ekonomika USA byla na vzestupu
Skončila první světová válka, evropské země byly silně zadluženy u USA, které v té době byly nejsilnější průmyslovou a finanční mocností.
Ekonomika ve Spojených státech vzhledem k tomu, že je válka tolik nezasáhla, postupně rostla a země tak prožívala období velkého ekonomického rozmachu. Zásoby podniků byly nadměrné. Zboží bylo dostupné většině a trh se přesytil. Hodnota akcií v USA až do roku 1927 stále rostla, ve stejném roce však podniky měly velké množství zásob a začínalo docházet ke snižování tempa spotřeby. Růst akcií pokračoval až do roku 1929, kdy jejich ceny dosáhly svého maxima. V letech 1927 až 1929  celkové jmění investičních společností vzrostlo až desetkrát. V roce 1929 však již začalo docházet  k postupnému poklesu výroby a růstu nezaměstnanosti.

 

 

 
Černý podzim na newyorské burze

 

Třetí září 1929 bylo ještě ve znamení velkého růstu, na burze byl vytvořen nový rekord Dow Jonesova indexu. Avšak 4. září poprvé ceny zakolísaly a 5. září klesly. Mnozí finanční analytici varovali před pádem akcií s tím, že akcie jsou silně nadhodnoceny, nikdo je však neposlouchal.

 

Dow jonesův index

Dow Jones Industrial Average (DJIA), v Evropě též často označován jako Dow Jonesův index, je jedním z nejznámějších ukazatelů vývoje na americkém akciovém trhu.
Jeho popularita je dána především dobou, po kterou je počítán.
Je to jeden z nejstarších světových ukazatelů. Po technické stránce se tento cenový průměr nemůže rovnat tržním indexům, například indexu S&P 500.
 

 

Postupně se na burze střídaly propady s růsty, až přišel 20. říjen, kdy ceny mnoha akcií klesly na kritickou úroveň. Další den nastal zvýšený prodej akcií a burza se začala hroutit.
Mohutný prodej akcií pokračoval ve čtvrtek 24. října, kdy během 30 minut došlo k prodeji zhruba 1,6 milionu akcií. Celková finanční ztráta se jen za tento den vyšplhala až k 11,25 miliardy dolarů.
Nejtemnějším dnem v historii burzy se však stalo černé úterý 29. října 1929. Během tohoto dne došlo k zobchodování více než 16 milionů akcií a hlavní index klesl o plných třináct procentních bodů. Celkovou finanční ztrátu experti odhadují na 15 miliard dolarů.
 
Během října došlo na newyorské burze k poklesu hodnoty akcií v průměru o 37 procent.
Hrozivé následky měl krach i pro mnohé banky, které velké množství peněz  od vkladatelů investovaly do akcií a netvořily žádné rezervy pro případný pokles kurzů cenných papírů. Vzhledem k tomu, že vykazovaly velké zisky, poskytovaly levné úvěry a nestaraly se o to, čím jim dlužníci ručí. Velkým problémem se později též ukázalo to, že banky půjčily značné jmění akciovým spekulantům.
 

Zlomová data krachu na newyorské burze

Černý čtvrtek 24. října 1929 – černý pátek 25. října 1929 – rekordní obchodování, k prodeji nabídnuto přes 12 milionů akcií, vypuknutí krize, následky krachu dospěly i do Evropy
Černé pondělí 28. října 1929 – černé úterý 29. října 1929 – nejtemnější den v obchodování, zobchodování více než 16 milionů akcií

 

 

Důsledky krachu na newyorské burze
Následkem krachu na newyorské burze, který odstartoval velkou hospodářskou krizi, byly krachy dalších amerických burz, které dále převzaly obchodování.

Začaly krachovat podniky, nezaměstnanost rostla a produkce klesala. Počet nezaměstnaných se v USA od roku 1929 do roku 1933 zvýšil z 1,6 na 12,8 milionu osob, nezaměstnanost tedy vzrostla až na 25 procent.

Nespokojení lidé pořádali tzv. hladové pochody a prudce stoupala nedůvěra v politický a ekonomický systém.

Za charakteristický rys můžeme považovat hluboký pokles průmyslové výroby, který v USA v roce 1932 činil zhruba polovinu z roku 1929.

Mnozí drobní střadatelé propadali panice, začali vybírat z bank své uložené peníze, což vedlo k jejich krachům. V USA v té době zaniklo devět tisíc bank.

Pokles ceny akcií se nezastavil a pokračoval až do roku 1932.

USA trvalo dlouhé čtyři roky, než se jim podařilo vybudovat strategii na zlepšení hospodářské situace. Byl vypracován a v průběhu let 1933-37 během vlády prezidenta Franklina D. Roosevelta zaveden hospodářský program New Deal. Jednalo se o soubor opatření a ekonomických i sociálních reforem zavedených v USA s cílem podpořit, ozdravit a zreformovat ekonomiku USA během velké hospodářské krize. 1933 došlo k vyvlastnění zlata a stříbra od soukromých osob! Následky zasáhly postupně celý svět
Krize se postupně šířila i do dalších zemí, především těch, které byly na USA ekonomicky závislé. Postupně zaplavila celý svět.
Světová průmyslová výroba klesla o 38 procent, zahraniční obchod o 34 procent, nezaměstnaných bylo okolo 40 milionů.
V Evropě se krize nejdříve projevila v Německu a Rakousku, které byly závislé na americkém kapitálu. Došlo ke zhroucení velkého množství německých i rakouských bank.
Krize se postupně projevovala i v řadě dalších evropských zemí, například ve Velké Británii došlo k devalvaci libry. Začaly se hroutit i ostatní měnové systémy, navázané na libru, marku nebo americký dolar.
Na Francii dolehla krize až koncem roku 1931 především díky tomu, že nebyla tolik závislá na anglosaských trzích.

Prudce stoupala nezaměstnanost, v roce 1932 bylo např. v Německu sedm milionů lidí bez práce, nezaměstnanost činila 30 procent. Ve Velké Británii byla nezaměstnanost nejvyšší též v roce 1932 (22 procent) a v Rakousku se v roce 1933 vyšplhala až k 29 procentům.

Krize se pochopitelně projevila i v zemědělství, kde prudce poklesly ceny zemědělských produktů, též v zahraničním obchodě, kde bujel boj o nová odbytiště. Bylo nutné uzavřít velké množství mezinárodních kartelových dohod.

Vzhledem k tomu, že došlo ke zhroucení hospodářství velké většiny zemí, kromě Sovětského svazu, panoval mezi lidmi názor, že kapitalismus je u konce, že krizi přivodil demokratický systém. Tento názor se velmi hodil fašistům, kteří se postupně dostávali k moci

a slibovali nastolení nových pořádků. Lze konstatovat, že velká hospodářská krize je považována za jednu z hlavních příčin 2. světové války.
 

Krize se nejméně projevila v Sovětském svazu
Sovětský svaz byl jednou z mála zemí, které světová hospodářská krize nezasáhla jako ostatní země. Je to přičítáno především centrálně plánovanému řízení ekonomiky, likvidaci kapitalistického sektoru a násilné kolektivizaci v zemědělství.
Také Československo bylo zasaženo hospodářskou krizí
Československo světová krize těžce postihla. Prudce klesala průmyslová výroba, v roce 1933 až na 60 procent proti roku 1929.
Docházelo k hromadným bankrotům drobných podnikatelů.
Nezaměstnanost se rok od roku zvyšovala až na více než 17 procent v roce 1934.

Lze srovnávat současnou krizi s krizí před 80 lety?
Mezi oběma krizemi lze pochopitelně nalézt jak podobné rysy, tak i rozdíly.

Krize ve třicátých letech měla původ vzniku v extrémním nadhodnocení akciových trhů, současná krize prvopočátek na hypotečním trhu.

Rozdíl můžeme najít i v chování americké centrální banky (Fed) a ostatních centrálních bank. Zatímco v letošním roce na pomoc s úvěrovou krizí věnují miliardy dolarů a snižují úrokové sazby, v době počínající krize na začátku třicátých let Fed aplikoval restriktivní měnovou politiku a zvyšoval úrokové sazby.

Obě krize se též podepíší na růstu nezaměstnanosti. Například nezaměstnanost ve třicátých letech byla asi 40 milionů osob. V USA se pohybovala kolem 25 procent, přičemž v současné době je nezaměstnaných zhruba šest procent. Nicméně dle předpovědi OSN má do konce příštího roku přijít o práci dvacet milionů lidí. O předpovědi OSN si více přečtěte zde.

http://www.knihy-a.cz/6662/jak-zacala-velka-hospodarska-krize-v-roce-1929

Příčiny a důsledky financializace – Bankovnictví

Pondělí, Březen 18th, 2013
Bankovnictví – krátká exkurze do dějin

Přinejmenším dvě století existuje podezření, že peníze a ti, kteří s nimi nakládají, mají velkou a snadno zneužitelnou moc. Chci ukázat, jak málo se v posledních několika stoletích změnily základní principy obohacování. Jaký to má vztah k vykořisťování, dávám váženému čtenáři za domácí úkol.

“Finance jsou uměním předávat peníze z ručky do ručky tak dlouho, až nakonec zmizí” – Robert W. Sarnoff (1918 – 1997)

„Dovolte mi vydávat a řídit národní měnu a já se nebudu starat o to, kdo píše zákony“

Mayer Amschel Bauer, později znám jako baron de Rothschild (1790).

Chceme-li alespoň částečně pochopit, co se dnes děje, je dobré se podívat na dějiny bankovnictví.

I když v Číně bylo zaznamenáno použití peněz již v letech 618-907,  jinde ve světě k němu došlo později. Kolem roku 1000 soukromí obchodníci v provincii Sečuán vydávali papírové peníze nazývané „jiao zi“. Protože však docházelo k podvodům, v roce 1024 emisi peněz převzala dynastie Song, jež jako první vydávala vládní papírové peníze. V Evropě první depositní banky vznikly v Benátkách v roce 1361, v Amsterdamu v roce 1609, a ve Švédsku v roce 1661, kde byly také vydány první bankovky v Evropě, ale bylo to až v Anglii, kde začala pozice bank nabývat dnešních rozměrů.

Vláda Anglie jako světové mocnosti začala na Threadneedle Street, kde vznikla Bank of England. Do té doby prakticky neexistovala budova banky nikde na světě a bankéři byly jen zlatníci, kteří půjčovali peníze a pronajímali místnosti pro obchod.

„Velký třesk“ nastal v roce 1694, kdy „zlatníci” oddlužili krále Williama III. z dluhů, které si nadělal válkou s Francií, a tím získali nebývalý respekt a moc. Stali se z nich bankéři a profitovali z ohromných objemů poskytnutých úvěrů, za něž ručilo největší impérium od dob Říma. Anglie by nezískala svoji moc a půjčovatelé peněz své zisky, kdyby s nimi král neudělal faustovskou dohodu v roce 1694, kdy oficiálně vznikla Bank of England, jež zajišťovala králi výměnou za právo půjčovatelů emitovat na kreditu založené peníze neomezený úvěr na válku. Od té doby se půjčovatelé začali nazývat „bankéři“. Ujednáním s králem Williamem dostali bankéři nejvýznamnějšího zákazníka – veřejné instituce – a také právo razit peníze jménem krále. Lidé ukládali zlato a stříbro ve vládou schválených bankách, jež dostaly právo dávat půjčky v objemu desetkrát větším, než uložené úspory a získávat úroky z těchto půjček.

A tak již v roce 1770 Sir William Pitt ve sněmovně lordů řekl: Něco je za trůnem většího, než je sám král“. Od té doby se „penězoměncům“ v Bank of England dostalo přívlastku „moc zpoza trůnu“.  Od té doby až po dnešek se toho v tomto směru mnoho nezměnilo.

Kolem roku 1870 bankéři v Anglii zjistili, že platební bilance země se dostává do záporných čísel. Spásu hledali, kromě jiného, v rozšíření kreditního financování do dalších rozvojových oblastí. Kandidáty byly Rusko a Amerika. Do Ameriky byl v roce 1904 vyslán Paul Warburg. V roce 1911 získal americké státní občanství, jako zaměstnanec firmy Kuhn, Loeb and Company bankers. V Německu nechal svého bratra Maxe Warburga, jenž zastával vysokou funkci v hierarchii německého císařství. Paul se hned dal do jednání s bankéři, a v v listopadu roku 1910 spolu s dalšími zorganizoval skupinu, jež se sešla na Jekyll Islandu v Georgii na tajném jednání. Připravila zde návrh zákona na vznik toho, co později vešlo ve známost jako Federal Reserve Board (FRB). Tento návrh byl schválen americkým Kongresem 22. prosince 1913 v půl páté ráno, kdy mnoho kongresmanů již spalo, nebo bylo mimo. Ti, co byli vzhůru, ani nechápali, co vlastně schválili. Druhý den (23. prosince) president Woodrow Wilson návrh podepsal, a přitom prohlásil: “Stali jsme se nejhůře vládnoucí, nejvíce kontrolovanou a poníženou vládou v civilizovaném světě – již ne vláda svobodného názoru, již ne vláda z přesvědčení a hlasu většiny, ale vláda názorů a nátlaku malé skupiny dominantních mužů”.

Tato historka způsobila, že v roce 1919, při podpisu paktu ve Versailles a St.Germain, Paul Warburg seděl v delegaci vítězů – a jeho bratr Max na straně poražených. Po jednání řekl britský předseda vlády Lloyd George: „Mezinárodní bankéři smetli státníky, politiky, žurnalisty a právníky na jednu stranu a vydali své příkazy velitelským tónem absolutních monarchů“.

Počátkem 20. století začaly žezlo globálního impéria postupně přebírat Spojené státy americké. Již za pouhých šestnáct let po svém založení vyvolal FRB největší finanční krizi v dějinách. Nahradil totiž, podobně jako Anglie před více než 200 léty, peníze založené na úsporách penězi založenými na kreditu, a do deseti let musel odepsat největší bublinu v dějinách. Bankéři totiž půjčovali ne desetinásobek, ale až padesátinásobek u nich uložených úspor. Významným zákazníkem bylo poražené Německo, které muselo splácet reparace Anglii a Francii v dolarech.

Moudrý Roosevelt, který tento „horký brambor“ (bublinu) zdědil, věděl, že Wall Street a londýnské City jsou zkorumpované, a spekulacemi dovedou podvázat zdravý vývoj hospodářství.

V úvodním projevu 4. března 1933 řekl, (parafrázujíc činy Ježíše Krista): “Kupci utekli ze svých vysokých křesel v chrámu naší civilizace. Nyní můžeme chrám obnovit pro dávné pravdy. Rozsah této obnovy závisí od toho, do jaké míry budeme aplikovat společenské hodnoty, šlechetnější než jen pouhý peněžní zisk“. Pověřil proto ihned dva kongresmany, Henryho Steagalla a Cartera Glasse, vypracováním bankovních zákonů, které vešly ve známost jako The Emergency Banking Relief Act a Glass-Steagall Act (dále G-S) I a II.

The Emergency Banking Relief Act zkonfiskoval soukromníkům zlato. Potvrdil tak, kdo ve skutečnosti vládne v zemi, tj. bankéři. První G-S zákon znovu předefinoval depozita a zahrnul do nich i vládní a komerční obligace. To byla změna oproti existující praxi. Druhý G-S zákon oddělil komerční a investiční bankovnictví. Investiční bankéři totiž měli tendenci proinvestovat i komerční depozita, pokud se k nim dostali, proto zákon zakazoval, aby jedna banka byla činná současně jako obchodní, investiční a pojišťovací. Tento zákon pomáhal uskutečnit program presidenta F.D. Roosvelta, známý jako New Deal.

Roosevelt tyto zákony podepsal 16. června 1933.

Wall Street pracoval 65 let, aby tyto zákony zlikvidoval, a povedlo se mu to v roce 1999 za vlády presidenta Clintona, na příkaz investičních bankéřů.

Je vhodné poznamenat, že i jméno Federal Reserve Board (FRB) je podvod, protože tento úřad není ani federální, jeho jméno je v telefonním seznamu mezi soukromými podniky, není ani reservní, ani board (správní rada). Je to kartel těchto šestnácti soukromých bank:

1 Citigroup Inc., New York, NY

2 J.P. Morgan Chase & Co. New York, NY

3 Bank of America Corporation Charlotte, NC

4 Wachovia Corporation, Charlotte, NC

5 Wells Fargo & Company, San Francisco, CA

6 Bank One Corporation, Chicago, IL

7 Taunus Corporation, New York, NY

8 Fleetboston Financial, Boston, MA

9 U.S. Bancorp, Minneapolis, MN

10 ABN Amro North American Holding Company, Chicago, IL

11 HSBC North America Inc., Buffalo, NY

12 Suntrust Banks, Inc., Atlanta, GA

13 National City Corporation, Cleveland, OH

14 The Bank of New York Company , Inc., New York, NY

15 Fifth Third Bancorp, Cincinnati, OH

16 BB&T Corporation

Toto je seznam bankovních institucí, které tvoří současný FED, ale skutečné majitele těchto soukromích institucí najdeme na jiném seznamu deseti hlavních akcionářů FEDu:

THE ROTHSCHILDS – LONDON
THE ROTHSCHILDS – BERLIN
THE LAZARD BROTHERS – PARIS
ISRAEL SEIFF – ITALY
KUHN-LOEB COMPANY – GERMANY
THE WARBURGS – AMSTERDAM
THE WARBURGS – HAMBURG
LEHMAN BROTHERS – NEW YORK
GOLDMAN SACHS – NEW YORK
THE ROCKEFELLERS – NEW YORK

Síť vazeb těchto bank a jejích filiálek lze nalézt na (http://www.fdrs.org/rockefeller.html )

Nespokojenost s prací FEDu stoupá a množí se návrhy je poslat “na smetiště dějin”. Za mnohé návrhy pro ilustraci uvádím:

http://www.informationclearinghouse.info/article19401.htm )

Výše popsaným historickým vývojem však vznikl zavedený a dosti stabilní systém, jak je vidět z postřehů řady vlivných osobností během mnoha staletí.

Počátek 19. století:

„Jestli americký lid někdy dovolí, aby soukromé banky řídily emisi měny, nejprve inflací, pak deflací, banky a korporace, které kolem nich vyrostou, zbaví lidi veškerého majetku tak, že se jejich děti probudí, a budou bez domova v zemi, kterou jejich otcové dobyli“.

Thomas Jefferson, 1809

Možná i pro tento jeho názor bylo na něj spácháno několik atentátů, ale měl štěstí, zpravidla zbraň vrahů selhala. To štěstí ovšem nemělo pár dalších presidentů.

Dvacáté století:

Mezinárodním bankéřům se povedlo udělat více než jen kontrolovat emisi peněz. Dnes oni ve skutečnosti vytváří peníze, přitom vzniká dojem, že jsou vytvořeny vládou. Tento ďábelský trik byl odhalen Sirem Josiahem Stampem, ředitelem Bank of England a druhým nejbohatším mužem Británie ve dvacátých létech. Když mluvil v roce 1927 na Texaské univerzitě „svrhl“ tuto „zápalnou bombu“, která ale zřejmě nikoho nezapálila (5):

„Moderní bankovní systém vyrábí peníze z ničeho. Tento proces snad patří mezi nejvíce ohromující kejkle, jež byly kdy objeveny. Bankovnictví bylo počato v nerovnosti a porozeno v hříchu……. Bankéři vlastní zeměkouli. Vezměte jim jí a ponechte jím moc vytvářet peníze a oni škrtnutím pera vytvoří dostatek peněz aby si jí koupili zpět…. Vezměte jim tuto moc a veškeré bohatství, jako je moje, zmizí, ale pak tento svět bude lepší a šťastnější pro život… Ale když chcete být nadále otroci bankéřů a platit náklady svého vlastního otroctví, nechte bankéře vytvářet peníze a kontrolovat úvěry“.

President Kennedy se snažil situaci řešit svým výkonným příkazem ze dne 4. června 1963 ( Executive Order 11110, the AMENDMENT of EXECUTIVE ORDER No. 10289, as amended RELATING to the PERFORMANCE of CERTAIN FUNCTIONS AFFECTING the DEPARTMENT of the TREASURY). V podstatě šlo o to, aby soukromá instituce Federal Reserve Board nemohla účtovat federální vládě úroky za poskytnuté půjčky. Na základě tohoto příkazu vláda USA začala tisknout své bankovky, které byly v podstatě stejné, jen s tím rozdílem, že bankovky FEDu měly zelené pozadí s nápisem Federal Reserve Note a číslem, bankovky vlády měly červené pozadí s nápisem United States Note a číslem. Po vraždě presidenta Kennedyho byly vládou emitované bankovky staženy z oběhu (6).

21 století:

Finanční inovace posledních desetiletí možnosti bankéřů ještě podstatně zvýšily.  Jde o to, že  nyní celý, jak je vidět již historický proces, ovlivňují dvě věci:

  • · technický rozvoj informatiky, jež dovoluje pohodlně rozprostřít činnost na celou zeměkouli
  • · neoliberalizmus, jenž deregulací uvolnil pravidla pro tuto činnost

Důsledky popsal ekonom z New York University, profesor Nouriel Roubini, takto:

„Kterýkoliv movitý jedinec může vzít milion dolarů, jít za zdatným brokerem a finančními pákami zvednout tuto sumu třikrát; výslednou sumu čtyři milióny dolarů (vlastní milion plus třímilionový dluh) investovat do fondů, jež tuto sumu zvednou 3-4krát. Tyto prostředky pak investovat do zabezpečovacích fondů (Hedge funds), jež vezmou dané sumy a opět je 3-4krát znásobí a koupí velmi mladý kousek CDO (Collateral Debts Obligation) jež je sama zvednuta pákami desetinásobně. Nakonec tento řetěz kreditu z původního jmění 1 milion vytvoří stomilionovou investicí, z čehož 99 milionů je dluh (páky) a jen jeden milion tvoří vlastní jmění. Tak jsme dostali pákový poměr 100 ku jedné. Pak ovšem i malý, jednoprocentní pokles ceny finální investice (CDO) smete původní kapitál, a vytvoří řetězec požadavků na úhrady, jenž rozmetá tento dluhový domek z karet“.

To je to, co se dnes pokládá (kolabuje) a následně zachraňuje penězi daňových poplatníků.

Zdroj: http://www.knihy-a.cz/10999/priciny-a-dusledky-financializace-1-dil-bankovnictvi

Wirtschaftswunder:krev, slzy a pot německé ekonomiky po druhé světové válce. 1947-1948

Sobota, Březen 16th, 2013

marky

Rozvrat, v němž se Německo v období po ukončení válečného konfliktu nacházelo, nemá svou hloubkou a rozsahem patrně v dějinách obdoby. Bezpodmínečnou kapitulací a na ni navazujícími akty v podstatě zanikl německý stát i veškeré jeho instituce. Okupační správa nebyla s to tyto struktury nahradit a nebyla k tomu ostatně ani určena. Její role se tak kromě pravomoci vůči vlastním vojenským složkám omezovala na zajištění nejzákladnějších potřeb válkou zdevastované země, což ovšem bylo možné jen na úrovni taktak zabraňující pádu do civilizačního inferna.

Redukční dieta

A ten nebyl daleko: podle oficiálních údajů z roku 1947 nepřekračoval denní energetický příjem obyvatel 6500 kJ (pro srovnání: na 7000 kJ dnes představuje start redukční diety předepisované pacientům s nadváhou). Ve srovnání s rokem 1938 klesla zemědělská produkce na 51%, průmyslová výroba dokonce na 34%. Odhady U.S. okupační zprávy z téže doby hovoří o tom, že až polovina všech transakcí ve vnitřním obchodě probíhá formou naturální směny…

Každá mince má ovšem dvě strany a výjimkou nebyl ani obraz válkou zdeptaného Německa. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, pod povrchem všeobecného rozkladu už byly přítomny některé důležité faktory budoucího ekonomického zázraku. Které to byly?

Především, materiální základna německého hospodářství byla válkou postižena značně selektivně. Téměř všudypřítomná a dobře viditelná devastace obydlených aglomerací postihla především bytový fond. Statistiky uvádějí, že v celém Německu bylo zničeno na 20 % obytných budov, přičemž nejhůře postižené oblasti takto přišly až o 70 % (!) domů.

Rozsáhlé škody na dopravní infrastruktuře se koncentrovaly především na její uzly. Samotné komunikace zůstaly relativně nedotčené, už proto, že je ke svému postupu nutně potřebovaly mobilní jednotky spojeneckých armád.

V překvapivě dobrém stavu naopak přečkaly válečnou zkázu výrobní podniky a jejich zařízení, přinejmenším v místech, která zůstala ušetřena pozemních bojů. Opatření činěná na ochranu průmyslu před leteckými údery – ať již se jednalo o delimitaci výrob do odlehlejších lokalit, přesun provozů do podzemních prostor apod. – se ukázala být natolik účinná, že kupříkladu firmě Volkswagen zůstalo zachováno 93 % strojního parku.

Proměněná společnost

Ani společnost, která se měla stát aktérem i objektem budoucího ekonomického zázraku, nepřečkala válku beze změn. Nacistický režim mimo jiné poznamenal Německo též radikální proměnou společenských struktur. Rigidní stavovská a třídní skladba „staré“ německé společnosti se totiž během něj zásadním způsobem rozvolnila a ustoupila daleko egalizovanějšímu sociálnímu modelu. Tento efekt byl navíc v závěrečné fázi války a těsně po jejím skončení umocněn vlnami uprchlíků a vysídlenců. Lidé, kteří pozbyli svého majetku a s ním i společenského ukotvení, byli v nových podmínkách nuceni budovat svou existenci de facto od základu. V malém měřítku se tu vlastně opakoval efekt „tavicího kotle“, známý z období přistěhovalectví do Spojených států, pouze s tím rozdílem, že asimilaci nově příchozích nekomplikovala jazyková, vzdělanostní ani náboženská bariéra. Stírání třídních rozdílů a odstraňování společenských bariér tak ve svém důsledku dokonale připravilo půdu pro nástup individualistického životního stylu poválečné éry.

Válečné události podstatným způsobem zasáhly i do struktury osídlení. Území budoucí Spolkové republiky (v hranicích do roku 1990) obývalo před válkou 40 milionů osob. Válečné ztráty a přesuny sice znamenaly úbytek 2,3 milionů obyvatel, ale v důsledku popsaných událostí zde v roce 1950 žilo již 48 milionů lidí. To sice krátkodobě vyvolalo problémy zejména s jejich ubytováním, již v bezprostředně následujícím období to ale německé hospodářství zbavilo početního i strukturálního nedostatku pracovních sil, jinak typického pro ekonomiky v procesu poválečné obnovy.

Paradoxní prospěch přinesly německému hospodářství i některé mezinárodně-politické důsledky kapitulace. Ztráta rozsáhlých území na východě (které nakonec zahrnuly i území NDR) znamenala pro průmyslovou ekonomiku „odpis“ zátěže v podobě méně rozvinutých zemědělských regionů. Reparační platby, uložené Německu vítěznými mocnostmi, byly pro nedostatek jiných hodnotných aktiv realizovány rekvizicemi strojního vybavení. Pochopitelnou snahou poražených bylo zbavit se touto cestou zastaralých či nepotřebných provozů, a vlastně tak učinit první krok k jejich modernizaci.

Ordoliberalismus

„Moji poradci mi říkají, že děláte obrovskou chybu!“ „Neposlouchejte je, generále – moji poradci mi říkají totéž.“ Tato vzrušená názorová výměna mezi velitelem správy U.S. okupační zóny generálem Luciem D. Clayem a Ludwigem Erhardem, toho času „ředitelem správy pro hospodářství spojené hospodářské oblasti“ provázela první krok na cestě k budoucímu hospodářskému zázraku: 20. června 1948 nahradila takřka bezcenné říšské platidlo nová Deutsche Mark a současně s tím došlo ke zrušení přídělového hospodářství a cenové regulace.

V listopadu téhož roku, s důležitým, ale přesto únosným zpožděním následovala deregulace mezd. Výrazná liberalizace německého hospodářství byla do značné míry logickou reakcí na zkušenosti z dvanácti let nacistické éry, v níž ekonomika trpěla jednak nadvládou mocných kartelů, jednak množstvím často protichůdných regulací a státních intervencí.

Radikální odmítnutí všech forem znárodňování či smíšené ekonomiky ovšem nelze interpretovat jako triumf „čistého trhu“. Ludwig Erhard, který mezitím usedl do křesla ministra hospodářství Spolkové republiky, byl zastáncem myšlenkového směru nazývaného „ordoliberalismus“. Ten na jedné straně klade velký důraz na maximální svobodu pro podnikatelské aktivity, na straně druhé však předpokládá existenci stabilního a čitelného řádu, který jim vymezuje prostor – a který přebírá aktivitu tam, kde tržní síly selhávají nebo kde působí jejich negativní externality.

Asi nejlépe tento rámec vystihuje na jedné straně výrok „Nese-li jednotlivec rizika, musí za to být odměněn, avšak trest v případě chyb podnikatelů nemůže nést celá společnost.“ …a na straně druhé radikální zjednodušení daňového systému a sjednocení korporátní daně (do té doby se pohybující v rozmezí 35 – 65%) na jednotné sazbě 50%.

Právě budování onoho pevného a přitom co nejjednoduššího řádu bylo další oblastí, pro niž německá společnost, jakkoliv dočasně demoralizovaná, nabízela přinejmenším vhodné podmínky. Funkce postupně obnovované státní byrokracie a soudnictví bylo možné v nejednom případě vhodně doplnit pravomocemi řady podnikatelských a průmyslových svazů, aniž by přitom došlo k jakémukoliv náznaku pokusů o zneužívání pravomocí, či jiným nekalým machinacím.

Byly-li základy obnovené německé ekonomiky položeny téměř proti vůli vítězných (tentokrát už pouze západních) mocností, existovala naopak důležitá oblast, v níž tatáž ekonomika ke svému prospěchu z jejich rukou přijala a akceptovala dokonale umělý výtvor. Tou oblastí byla existence a sféra působnosti odborových organizací.

A zrodily se odbory

Odbory, jako jednu z prvních obětí nacistických represálií, bylo nutné v podstatě vybudovat od základu. Prominentní předáci britského odborového hnutí, vyslaní za tím účelem do Německa jako poradci, vytvořili v „laboratorních podmínkách“ téměř ideální strukturu moderních odborů. Ty se vzápětí v roli plnoprávného partnera v sociálním dialogu staly garantem vysokých mezd i sociálních jistot pro německé zaměstnance.

Jako by si Německo už vybralo svůj díl smůly do dna, i v politické sféře mu osud dopřál téměř ideálního vůdce. Někdejší kölnský starosta Konrad Adenauer, který po mnoha peripetiích – a částečně dílem náhody – stanul ve funkci spolkového kancléře, byl v mnoha ohledech pravým opakem všech německých kancléřů od dob Bismarckových.

Prost jakéhokoliv velmocenského sentimentu toužil po Německu „s okny dokořán otevřenými k Západu“. Ovlivněn jak svým vyznáním, tak odporem vůči všem formám politické mobilizace mas, preferoval společnost formovanou důrazem na křesťanskou morálku, individuální vztahy a tradiční rodinné vazby. Zkušenému politickému matadorovi ovšem nebyly cizí ani značně machiavelistické metody: v zájmu svého jasně definovaného cíle neváhal využívat proti oponentům i „neveřejné“ informace. Ty prý schraňoval jeho intimus Hans Globke a s ohledem na nacistickou minulost řady veřejně činných osob jich bylo dost a dost…

Mýtus o Marshallovi

Navzdory legendám nesehrál v příběhu německého hospodářského zázraku významnější roli populární Marshallův plán. Pro Německo z něj byly vyčleněny pouhé 2 mld. dolarů po celou dobu jeho trvání, tedy až do roku 1954. Souhrn reparačních plateb přitom za stejné období dosáhl výše 1 mld. dolarů a mimo to musela země financovat pobyt okupačních jednotek na svém území částkou 2,4 mld. dolarů ročně.

Mylná je též představa, že ekonomický boom byl hnán touhou Němců „dokázat hospodářsky to, co se nezdařilo vojensky“. Německá společnost byla po prohrané válce jistě zmatená, dezorientovaná, v mnohých jejích příslušnících snad začínal klíčit prozatím neurčitý pocit viny. Zcela jistě však nebyla zatížena ani náznakem komplexu méněcennosti, který by ji nutil komukoliv cokoliv dokazovat.

Snad dokonce opačný význam, než se jí někdy připisuje, měla denacifikace. Důsledná a exemplární vlna očisty skončila s nástupem studené války (tedy někdy kolem roku 1950). Následné období se naopak vyznačovalo postupným návratem nejrůznějších odborníků na právo, správu, hospodářství a nakonec i vojenství, odborníků sice zkompromitovaných – ale nepostradatelných. Moderní stát prostě nelze vybudovat z ničeho.

…a ono to fungovalo. Poté, co vyhladovělí Němci naplnili ze stále bohatší nabídky obchodů své žaludky, následovaly spotřebitelské vlny oblékání, zařizování bytů, koupě automobilů, lidé začali cestovat.

 

Jeden z poněkud bizarních statistických údajů například uvádí, že v zatímco Velkou Británii čekaly v roce 1952 ještě dva roky přídělového systému, německá spotřeba kaviáru v témže roce už přestihla britskou… V roce 1955 opustil vofsburské výrobní linky miliontý Volkswagen – Brouk, jedna z ikon této éry.
To vše se dělo při průměrném hospodářském růstu 7,6 % ročně (ve špičkovém roce 1955 to bylo dokonce 10,5 %!), nezaměstnanosti, která při hodnotách pod 3 % záhy vyvolala nutnost importu pracovních sil ze zahraničí a inflaci, která nepřekračovala 2 %.

Z prachu a popela

Uvážíme-li, že mnozí současníci tohoto dění pamatovali hlad konce první světové války, zánik hrdého císařství, hyperinflaci, problematická dvacátá léta zakončená velkou krizí, krátký záblesk naděje na úsvitu nacistické éry a pak opět pád do nicoty a znovu hlad a beznaděj, snadno pochopíme, proč si celý tento fenomén vysloužil označení „zázrak“, jinak užívané pouze pro jevy, které se, alespoň zdánlivě, vymykají racionálnímu vysvětlení.

Nepřehlédnutelný je rovněž vliv, jaký německá prosperita měla na smýšlení ve státech na opačné straně železné opony. Hřímavá propaganda komunistických vlád se snažila jejich obyvatele přesvědčit, že žijí v nejlepším z možných světů. Stačil však jediný (byť nutně povrchní) pohled na realitu života ve Spolkové republice, aby nejen usvědčil propagandisty ze lži, ale mnohdy i zasel do duše pozorovatele semínko pochybnosti „Pokud nám lžou v této věci, jak je to asi s tím ostatním…?“

Z pochopitelných důvodů se tento vliv nejvýrazněji projevoval ve „státě německých dělníků a rolníků“, tedy v NDR. Absence jazykové bariéry, kontakty s příbuznými na západě, přímý dosah vysílání západoněmecké televize – to vše se sčítalo a ústilo v „hlasování nohama“, které vylidňovalo německou verzi komunistického ráje natolik, že nakonec bylo její vedení nuceno přistoupit ke stavbě nechvalně proslulé berlínské zdi.

S únosnou mírou zjednodušení tak lze říci, že když se po desetiletích od okamžiku, kdy Wirtschaftswunder spatřil světlo světa, počalo drolit sovětské impérium ve střední a východní Evropě, jistou měrou se při tom zúročily i příslovečné „krev, slzy a pot“ obětované při hospodářské, politické i společenské obnově Německa. To už ale, jak říkával Rudyard Kipling, je docela jiná písnička

Od burzovního krachu k Hitlerovi 1921 –

Čtvrtek, Březen 14th, 2013

obrazek32

Vše začalo slibně. Počátkem 20. let se vyspělé země a především USA velice rychle vzpamatovávaly z první světové války, mezi lidmi vládl optimismus. Továrny ve velkém produkovali luxusní zboží, které si dříve mohl dovolit jen málokdo.

 

Nejlepším příkladem je automobil, pásová výroba u Forda jej výrazně zlevnila. Produkt, který byl ještě před prvním světovou válkou luxusem za několik tisíc dolarů (což v té době byly skutečně velké peníze), se náhle dal pořídit za řádově stovky dolarů, což si v poválečném období mohli dovolit i dobře placení dělníci. Pravda, šlo o velmi “masové” auto, kde se vám jediný dodávaný model buďto líbil, nebo jste měli smůlu. Slovy Henryho Forda: “zákazník bude mít auto v té barvě, jakou chce, pokud to bude černá.” Nicméně jeho obchodní model velmi levného pro všechny úplně stejného vozidla fungoval, do konce 20. let vyrobil více než 10 milionů kusů Fordu T, kterého v počtu vyrobených kusů až o mnoho desetiletí později překonal “brouk” od Volkswagenu.

Burza rostla do nebes

Velký optimismus měl za následek i růst burzy cenných papírů. O vývoji svědčí několik čísel. Po skončení války Dow Jonesův index (profilnázory) dosáhl úrovně 100 bodů, burza však v té době byla mimo zájem většiny obyvatel, obchodovalo zde jen pár investorů a index pomalu zamířil dolů až na 65 bodů (ztráta 35 %) v roce 1921.

Mezi těmito dvěma úrovněmi (65 a 100 body) se doslova plácal až do roku 1924, kdy pomalu a nenápadně začala burzovní mánie. Z necelých 100 bodů na začátku srpna 1924 posílil do konce roku na 120 bodů, což přepočteno na roční úrok by znamenalo zhodnocení o 48 %. Během následujícího roku index přidal dalších 33 %. O tom, že tehdy šlo ještě o zdravý vývoj, svědčí to, že během roku 1926 burza stagnovala, jednoduše řečeno se snažila rozdýchat předchozí rychlý růst. Do doku 1927 burza vstupovala na 155 bodů.

Mezitím byl ale rychlý růst až na 380 bodů v srpnu 1929. Zhodnocení mezi začátkem roku 1927 a srpnem 1929 tak dosáhlo úrovně neuvěřitelných 76 % ročně. To vše za situace, kdy už na tom hospodářství nebylo tak růžově jako o několik let dříve. Všichni už totiž měli, co chtěli, utráceli tedy méně za zboží. Továrny se však nepřizpůsobily a stále vyráběly, tentokrát ale spíše na sklad. Začínalo být čím dál více cítit, že se blíží krize.

Už letech 1927 a 1928 se do problémů dostává zemědělství, paradoxně díky vysoké úrodě, která však srazila ceny dolů. Burzovní krach byl v té době již mnohými očekáván a tak není s podivem, že skutečně přišel.

Jak může krach burzy poškodit ekonomiku
Propad cen akcií má jiný dopad na ekonomiku země, kde s akciemi obchoduje pár specialistů a jiný na zemi, kde je majiteli akcií významná část obyvatel. Tím druhým případem byly USA konce 20. let. Pokud totiž občané použijí na investice do akcií i půjčené peníze (získané třeba i hypotékou na vlastní dům) vystavují se riziku ztráty doslova střechy nad hlavou v případě poklesu cen. Pokud takto riskuje jednotlivec, je případný pokles cen akcií (kvůli kterému není schopen vrátit celý úvěr i s úrokem) a jeho osobní bankrot jen jeho osobní tragédií. Pokud to ale postihne větší skupinu lidí, je to tragédie pro celou ekonomiku. V okamžiku, kdy klesnou ceny, banky požadují vrácení poskytnutých úvěrů. Na trh se dostává více a více aktiv, které jejich majitelé potřebují přeměnit v hotovost, a tak ceny aktiv (čehokoliv hodnotnějšího – firmy, domy, auta apod.) klesají.
Pokud spekulanti zastavili i své firmy, tak to pro ně většinou znamená bankrot a pro zaměstnance ztrátu místa. Všichni bankrotáři přestávají utrácet peníze, a tím ztrácí i dodavatelé zboží, kteří z jejich útrat žijí. Tak začíná kruh, na jehož konci zchudnou všichni – je méně pracovních míst, klesají mzdy i ceny aktiv. Většinou jsou všechny tyto problémy ještě horší proto, že krach burzy má příčinu ve špatné ekonomické situaci, což bylo problémem i během velké krize.

 

První náznak přišel už 24. října 1929, kdy burzu zaplavila vlna nucených prodejů akciíkoupených na úvěr. Obchodování muselo být několikrát přerušeno s tím, jak se kurzy rychle propadaly. V poledne se sešli velcí američtí finančníci a rozhodli se trh podpořit velkými nákupy akcií. Trh se opravdu uklidnil, nicméně index se propadl pod 300 bodů, což znamenalo ztrátu 27 % oproti kurzům dosahovaným o dva měsíce dříve.
Zprávy o poklesu kurzů v Americe přispěly k poklesu evropských burz o den později.

 

Ani přes víkend se však situace neuklidnila. V pondělí byla burza opět zavalena příkazy k prodeji, nepomohla ani intervence sdružení amerických finančníků. Kurzy se propadly o 13 % a o podobnou úroveň se propadly i další den. Během několika dní ztratily akcie třetinu své hodnoty.

Krach měl neblahé důsledky na celou ekonomiku, důvěra v ni byla úplně pryč. K ničivosti dopadu krachu na burze přispěla i skutečnost, že spekulace s akciemi se stala oblíbenou činností široké veřejnosti, všichni se hrnuli zbohatnout na burzu. O investování do akcií psaly koncem 20. let i časopisy pro hospodyňky. Vidina snadného zisku vedla mnoho lidí k tomu, aby investovali nejen to co měli ale ještě si na spekulaci půjčili. Nikdo se nepoučil z toho, že při podobných mániích o několik desetiletí dříve přišly, byť ne tak široké masy, také o spoustu peněz.

Černé burzovní dny, aneb jak to bylo ve skutečnosti
Krizové dny na burzách bývají většinou označovány jako černý pátek. A to i tehdy, když to pátek nebyl. Možná hodně z nás si z dějepisu v souvislosti s počátkem hospodářské krize vybaví “černý pátek na burze”, ve skutečnosti to ale bylo úterý. Termín černý pátek vznikl už v roce 1869, kdy v pátek 26. září došlo ke zhroucení trhu se zlatem a následně i akciového trhu. Aby černých dnů nebylo dost, můžete se ještě potkat s černým pondělím, kdy se 19. října 1987 během jedno dne ceny zhroutily o 22 %. Více o černém pondělí viz sloupek Deja vu.
Černý pátek ale nemusí mít jen negativní význam, Black Friday říkají američtí maloobchodníci pátku po dni Díkuvzdání, protože od tohoto dne, který je považován za začátek vánoční nákupní sezóny, prodeje zboží prudce rostou a oni se tak dostávají do zisku, v řeči účetních do černých čísel.

30 let nezájmu

Krach přivedl do problémů i bankovní sektor, v roce 1930 zkrachovalo 1 300 amerických bank, o rok později to bylo dalších 2 300, v roce 1932 se už bankovní systém úplně zhroutil, hotové peníze se staly nedostatkovým zboží, o práci přišla do té doby třetina Američanů, což byl růst nezaměstnanosti na více než jedenáctinásobek z předkrizových 3 %.

V té době se také burza propadla na 42 bodů. Pokud by někdo nakoupil akcie v srpnu 1929, kdy byla burza na svém vrcholu 380 bodů, tak by do srpna 1932 prodělal 88 % investice. Na úroveň 100 bodů se pak index dostal až za více než dvě desetiletí v roce 1952. Vrcholné úrovně 380 bodů pak dosáhl až v šedesátých letech. Důvěra Američanů v akcie se vracela hodně pomalu. Samotná ekonomika se vzpamatovávala lépe. Úrovně hrubého domácího produktu (hodnota veškerého zboží vyrobeného v dané zemi za rok) z roku 1929 dosáhla americká ekonomika opět “už” po druhé světové válce.

Deja vu o 58 let později
Burzovní krach roku 1929 působil na investory ještě o mnoho let později. Když koncem 80. let rostly ceny akcií, některé analytiky napadlo porovnat grafy vývoje cen koncem dvacátých let a v polovině 80. let, přišly jim velmi podobné. Koncem roku 1928 ceny akcií prudce rostly a tak to pokračovalo i v roce 1929, kdy však nakonec přišel v říjnu rychlý pád. Podobně se jevil i graf roku 1987 – ceny prudce rostly, a tak očekávání poklesu jej samo přivodilo. 19. října bez jakékoliv rozumné příčiny začali investoři panicky prodávat. Ceny akcií se doslova zřítily – během jednoho dne poklesly v průměru o 22 %.
Za poznamenání také stojí, že od velkého krachu v roce 1929 je říjen označován za černý měsíc burz, kdy kurzy klesají. Výjimkou nebyl ani říjen 2005, kdy klesaly kurzy na většině světových trhů.

Hitlerovi krize pomohla

Často se říká, že velká hospodářská krize byla jednou z příčin nástupu Hitlera k moci v roce 1933. Pravdou však také je, že to nebyla jen velká hospodářská krize, která dostala Německo do problémů, to celá dvacátá léta krvácelo i kvůli válečným reparacím, které muselo vyplácet vítězům první světové války. Země tak značně hospodářky trpěla, a zatímco okolní země směřovaly k prosperitě, samo mělo velké hospodářské problémy. Hitlerův nástup k moci obsahoval “recept” v boji proti hospodářské krizi a tímto receptem bylo zbrojení. To, co začalo burzovním krachem (byť rozhodně nebyl jedinou, natož hlavní příčinou krize), tak skončilo až druhou světovou válkou. Která vlastně pomohla i ekonomice USA, které zbraněmi zásobovaly nejen svou armádu, ale i další země.

http://www.knihy-a.cz/6654/od-burzovniho-krachu-k-hitlerovi-1921-2

O “pojištění” vkladů…

Pondělí, Březen 11th, 2013

ÚHEL POHLEDU….

penize-300x169

I když se stále častěji hovoří o tom, že bankovní krize posledních let byla „překonána“, Evropou její strašidlo obchází i nadále. Evropské úřady stále nalévají do postižených zemí stovky miliard eur ave fondech k záchraně finančníhosystému začíná být vidět dno. Ač se ze zdánlivě bezpečného českého závětří problémy mohou jevit velmi vzdálené, týkají se i nás. Vyspělý svět, včetně České republiky, totiž stále sedí na sudu střelného prachu. Stačí jediná jiskra a dojde k ohňostroji, který lidstvo zatím nezažilo. Tím potenciálně výbušným sudem jsou banky.

Moderní bankovnictví je založené na důvěře.

Peníze samy o sobě žádnou hodnotu nemají. Jsou to jen barevné papírky, případně elektronické záznamy na virtuálních účtech. Jejich hodnota je založena na tom, že je ostatní přijímají jako peníze s určitou nominální hodnotou.Zbavte systém této důvěry a peníze se stanou tím, čím reálně jsou – bezcennou vzpomínkou na lepší časy.

csr1

Žádná banka není schopna plně dostát svým závazkům, pokud z ní všichni klienti v panice naráz vyberou své peníze (dojde-li k „runu na banku“). Kvůli nesouladu likvidity mezi oběma stranami bankovních bilancí musí banka (bez externí pomoci) padnout. Vlády celého světa tak v případě krize usilují jen o jediné –udržet důvěru ve finanční systém. Cena za to je obrovská, jak můžeme v posledních letech pravidelně číst v novinách. Jenže náklady v případě krachu by byly ještě větší. Tak velké, že si je dnes lze jen obtížně představit.

 

Vady krásného systému pojištění Jenže ani vlády nejsou všemocné. Kdo vidí pod sukně bankovního systému, ví, že jejich úsilí o „záchranu“ je častěji spíše divadlem pro média, než že by v sobě skrývalo nějaký ekonomický fundament. Navíc během poslední krize většina států vystřílela veškerou munici, která zbývala. Přijde-li krize nová, může se to obrátit proti nim.

Jeden příklad za všechny – povinné pojištění vkladů. V průběhu poslední krize schválili čeští zákonodárci (pod harmonizačním tlakem EU), že povinné pojištění vkladů jednotlivců i firem u českých bank se zvýší na 100 procent vložené sumy, maximálně však do výše 50 tisíc eur, od 31. 12. 2010 až do výše 100 tisíc eur. Možná to pomohlo zabránit panice, protože tento limit kryje drtivou část vkladů. V případě budoucí krize ovšem už žádný další manévrovací prostor nezbývá – těžko lze záruky zvyšovat například na úroveň 120 procent. Ani zvýšení maximální sumy pojištěného vkladu nebude mít žádný efekt (kdo z nás má v bance více než dva a půl milionu korun?).

kalousek

Celý krásný systém pojištění vkladů má krom toho několik dalších vad. Zaprvé, účet českého Fondu pojištění vkladů podle jeho webových stránek vede Česká spořitelna. Z čeho se budou platit náhrady klientům, pokud padne i Spořitelna? I kdyby Fond držel část svých peněz například v dluhopisech namísto peněz na účtu, problém to neřeší – dostal by se totiž do stejných problémů s likviditou jako banky samotné. Zadruhé, podle svého vyjádření má Fond na účtu přibližně 18 miliard korun. Bilanční suma, za kterou Fond ručí, je ovšem o dva řády vyšší – přibližně dva biliony korun. Člověk nemusí být matematik, aby viděl, že prostředky Fondu v případě rozsáhlejších problémů stačit nebudou – zkoušeli jste někdy hasit stodolu hrníčkem vody? Fond sice není fondem státním, ale jeho management jmenuje ministr financí. Pokud tedy peníze z pojištění vkladů dojdou, bude stát pod silným tlakem, aby vklady poškozeným klientům vyplatil sám. Dva biliony korun by náš stát při jeho současných příjmech splácel dva roky (nesměl by ovšem platit nic jiného – penze, státní zaměstnance atd.; nemluvě o výpadku příjmů, který by v případě krize jistě nastal). Na zahraniční pomoc v takové situaci také nespoléhejme – v případě globální krize budou mít jednotlivé země plnou hlavu vlastních problémů. Rozhoupat se k řešení Řešením současné situace není ani striktnější finanční regulace typu Basel III, ani vytvoření globálního finančního regulátora, ani hromadění dalších peněz do pojišťovacích fondů, které se v krizi rozplynou během nanosekundy. Vnitřně nestabilní systém nelze zachránit tím, že kolem něho omotáme další vrstvu obvazů. Může to problém oddálit, o to horší však bude konečné vyúčtování. Měla-li být poslední krize k něčemu dobrá, pak k tomu, abychom se konečně rozhoupali k řešení – návratu k systému se stoprocentním krytím peněz (zlatem), který byl opuštěn v rámci všeobecného rozvratu během druhé světové války.

 

obrazek2

Ač se to může zdát jako výstřední zpátečnictví a (nejen) centrální bankéři jistě budou nad tímto závěrem kroutit hlavou, lidstvo zatím nic lepšího nevymyslelo. Pro nás, obyčejné vkladatele, do té doby jen jedna rada: minimalizujme své peněžní zůstatky a investujme do reálných hodnot, které při prvním závanu krize nezmizí jako pára nad hrncem. Nikdy nevíte, kdy to praskne.

 

Během poslední krize většina států vystřílela veškerou munici, která zbývala. Přijde-li krize nová, může se to obrátit proti nim.

PAVEL CHALUPNÍČEK, NF VŠE v Praze

Zdroj: http://www.knihy-a.cz/21218/o-pojisteni-vkladu-aneb-az-padnou-banky

Co bychom měli vědět o penězích?

Pondělí, Březen 11th, 2013

money

Používáme je denně. A tak málo o nich víme. Jde vlastně o určitou sociální konvenci, která tu bude tak dlouho, dokud jí budeme důvěřovat. Ano, řeč je o penězích a o tom, co je určuje. Pojďme si tedy říct, jaké máme určující znaky pro peníze?

 

  • Peníze musí být odolné, což splňuje pouze zlato a stříbro, rozhodně ne papírová měna.
  • Musí být trvanlivé, což je důvod, proč se nepoužívá pšenice nebo kukuřice nebo rýže.
  • Musí být dělitelné, což je důvod, proč se nepoužívají umělecká díla, ale zlato a stříbro to opět splňuje.
  • Musí být jednoznačně ocenitelné, což je důvod, proč se nepoužívají nemovitosti nebo diamanty.Směnitelné, je možné určit cenu komodity ve zlatě? Pochopitelně ano.
  • A musí být uchovatelem hodnoty, splňuje pouze zlato a stříbro. V době zlatého standardu, se dá využít i papírových peněz, které jsou kryté zlatem. To dnes už rozhodně není. Papírová měna je pouze něčím, co má hodnotu, dokud tomu věříme.

Papírové peníze mohou být zkrátka jednoduše vytištěny, zlato a stříbro nikoliv. A vzhledem k tomu, jak se měnová zásoba jednotlivých národů zvyšuje, cena zboží a služeb jde také nahoru, protože každý nový papír vytvořený “z ničeho” znamená, že každý již vydaný papír má nižší hodnotu. Každou jednotku nově vytištěných peněz můžete zakoupit v současných cenách, ale peníze, které jsou už v oběhu před tiskem nakupují zboží a služby v nové, vyšší cenové hladině. Toto trvalé, průběžné a tiché zdanění okrádá všechny, ale ovlivňuje především chudé, kteří se potýkají už tak s bídou.

Kdyby chudí na celém světě věděli, do jakého média, typu peněz mají uložit to málo, co mají, aby se vyhnuli poklesu kupní síly, tak by se jejich životní úroveň zlepšila. Pozitivní zpráva je, že většina lidí to již pochopila a aktivně ukládají své prostředky do fyzického zlata a stříbra (slitků nebo mincí). Ale jsou zalté a stříbrné mince opravdu penězi?

Peníze prošly v historii svého vzniku několika důležitými změnami, než se dostaly do stavu, v jakém je známe dnes. Hlavní podíl na jejich vzniku měla dělba práce a s ní spojený vývoj směny, který dal postupně vznikat komoditním, papírovým a bankovním penězům. Dříve byly všechny peníze kryté zlatem. V dnešní době již kryté nejsou a ani množství peněz v oběhu není určováno množstvím zlata, ale monetární politikou centrální banky.

Jak tedy mohou vznikat peníze například v České republice?

  • V České republice vydává peníze (bankovky, mince, oběživo) Česká Národní Banka (ČNB).
  • V ČR i ve světě se používá systém tzv. částečných rezerv, díky tomu mohou tzv. obchodní banky (KB, ČSOB, ČS, …) tvořit další elektronické peníze.

Schématicky si to představme následovně:

Ekonomický systém tedy funguje na základě půjčování peněz do existence s tím, že by se měly vrátit peníze s úrokem, ale vzhledem k tomu, že na všech penězích je dluh s úrokem, tak dluhy rostou mnohem rychleji než peníze. To znamená, že celý systém bude fungovat pouze za předpokladu, že si budou všichni lidé neustále půjčovat peníze. Jakmile si přestanou půjčovat, celý systém se zhroutí. To nastane v případě, když se ekonomika ocitne v problémech a lidé se začnou bát (přestanou důvěřovat státu, bankám, …), začnou šetřit a splácet své dluhy a nebudou si chtít více půjčovat.

K měření množství peněz v systémou slouží tzv. peněžní agregáty, nejčastěji M1 a M2, někdy také M3 a další:

  • M0 = měnová báze = peněžní prostředky s největším stupněm likvidity = oběživo + rezervy (bankovky a mince držené bankami a vklady KB u ČNB)
  • M1 = oběživo + vklady na běžných účtech v bankách (v domácí měně)
  • M2 = M1 + termínované vklady v bankách + ostatní vklady v bankách (v domácí měně)

A nyní se podívejme, jak přibývají peníze v sytému:

Od roku 2002 do roku 2012 se zvýšil objem peněz v ČR 2 – 3krát. Při nulové inflaci by se objem peněz měl rovnat objemu zboží a služeb na trhu. takže, aby si peníze uchovaly kupní sílu z roku 2002, museli bychom nyní mít na trhu o 2-3krát více domů, aut, benzínu, potravin, zájezdů, kadeřníků, atd…

V systému částečných rezerv nesmí dojít ke ztrátě důvěry v banky. Pokud by si všichni lidé a firmy chtěli vyzvednout své vklady v bankách, tak by nebyly peníze ani pro 10 % z nich. Stát se musí snažit zachránit každou banku. Stát a banky společně přežijí nebo zkrachují.

Dostáváme se tedy k důvodům, proč je v dnešní době výhodné investovat do zlata a stříbra (”proč zlato a proč stříbro“) a proč by měla jeho cena i nadále růst:

Jaká by byla cena 1 unce zlata při zavedení zlatého standardu ve Spojených státech a v České republice?

  USA ČR
Rezervy zlata  8133,5 t 11,6 t
Měnová báze  2.641,946 mld. USD 469,3 mld. Kč
Cena 1Oz při zlatém standardu 10.101 USD 1.258.210 Kč

Žijeme v době nekrytých peněz, které se jednoduše tisknou tzv. z ničeho. Pokud nebude žádný mechanismus, který by omezil, kolik může být peněz vytištěno, pak podle historie vše nasvědčuje tomu, že inflace bude mít velmi špatný vliv na ekonomiku. V konečném důsledku tedy nejde o to, jakou má zlato a stříbro nyní cenu, ale o to, že uchovávají skutečnou hodnotu.

Mowapay

Brettonwoodský měnový systém 1944

Pondělí, Březen 11th, 2013

Již během druhé světové války pracovaly Spojené státy na novém hospodářském uspořádání poválečného světa. Životně důležité bylo, aby se mezinárodní společenství vyvarovalo všech vážných chyb, které byly učiněny po první světové válce.

Odstrašujícím příkladem byla zde již popisovaná německá hyperinflace, vyvolaná vysokými válečnými reparacemi, která způsobila nebezpečný vzestup politického extremismu. Když v květnu 1945 skončil nejstrašnější válečný konflikt v lidské historii, nacházela se Evropa hospodářsky na dně. Rozbitá města, zničené dopravní cesty, zpustošené národní ekonomiky – takový obraz skýtala Evropa poválečných dní. Zoufalá situace byla zejména v Německu, Rakousku, Polsku, Jugoslávii a Sovětském svazu.

1660_graf1

V této době byly již Spojené státy nesporně světovou velmocí číslo jedna. Dřívější americká politika izolacionismu byla již nemyslitelná a Spojené státy byly objektivně “odsouzeny” k rozhodující roli v poválečném světě. Prvotním cílem americké poválečné politiky bylo posílení politické a hospodářské pozice. Již v roce 1942 podmínily Spojené státy svou finanční a vojenskou pomoc Velké Británii úplnou liberalizací svého obchodu se státy britského impéria. V souladu s principy Atlantické charty (prohlášena 14.8.1941) podporovaly USA už během války a zejména po jejím ukončení osvobozenecká hnutí v koloniích, kde však o svůj vliv musely tvrdě soupeřit se Sovětským svazem. Významnou oporou poválečné politiky Spojených států byly závěry mezinárodní měnové a finanční konference, konané 1. – 22.7.1944 za účasti 44 států v americkém lázeňském městě Bretton Woods. Brettonwoodské dohody měly zásadní význam pro poválečnou obnovu Evropy a vedly k postupné liberalizaci světového obchodu. Zároveň však byly tyto dohody předzvěstí “studené války”, protože je Sovětský svaz odmítl ratifikovat. Konference měla především zaručit, aby se už neopakovaly podobné chyby, jakých se vítězové dopustili po první světové válce. Proto se nyní spojenci vzdali válečných reparací. Zároveň byl zamítnut prvotní plán, aby se Německo radikálně proměnilo v zemědělský stát. Jednání se naopak zaměřila na poválečnou obnovu celé Evropy. Kromě toho byly na konferenci položeny základy Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové banky (IBRD), které pak byly oficiálně ustaveny 27. prosince 1945. Přistoupením k Mezinárodnímu měnovému fondu souhlasili členové se základními “Články dohody” (”Articles of Agreement”). Tyto dokumenty zavazovaly jednotlivé státy ke vzájemné finanční pomoci v případě platebních nesnází některého z členů. Rovněž byl stabilizován mezinárodní měnový systém. Ten se zakládal na vzájemně relativně pevných paritách měn členských zemí, které pak byly ukotveny na vedoucí měnu – americký dolar. Zároveň se stal americký dolar světovou rezervní měnou a byla stanovena jeho pevná relace ke zlatu – 1 unce zlata odpovídala 35 USD. Odmítnutí dohod z Bretton Woods Sovětským svazem bylo prvním krokem ke “studené válce”. Druhým krokem pak bylo sovětské odmítnutí tzv. “Marshallova plánu”. Tento program obnovy Evropy (”European Recovery Program”) byl vyhlášen státním tajemníkem USA G. Marshallem 5. 6. 1947 jako finanční a materiální pomoc evropským zemím – vítězům i poraženým – v zájmu jejich obnovy a stabilizace. Sovětský svaz však plán kategoricky odmítl a pod jeho tlakem jej musely odmítnout i ostatní státy východního bloku včetně Československa. Po založení Severoatlantické aliance (”NATO”) a Varšavského paktu byla nakonec Evropa politicky a hospodářsky rozdělena do dvou bloků. Na základě “Marshallova plánu” bylo v západní Evropě rozděleno na 13,5 miliard dolarů, což výrazně přispělo k obnově národních ekonomik. Za dominantní role USA se brzy podařilo v západní Evropě pozvednout výrobu na předválečnou úroveň a nastartovat silný hospodářský růst . Padesátá a šedesátá léta dvacátého století, nazývaná obdobím hospodářského zázraku, přinesla kromě nesporného vzestupu také nové problémy. Ty byly především spojeny se systémem pevných směnných kurzů, přijatým na konferenci v Bretton Woods.

1660_graf2

Protože Spojené státy pokračovaly v exportu kapitálu, vykazovala jejich platební bilance stálý deficit. Od konce padesátých let vzrostly dolarové zásoby v zahraničí natolik, že výrazně převyšovaly americké zlaté rezervy. Již počátkem šedesátých let došlo ke krátkodobému selhání systému, když se na londýnském trhu již nedalo zlato obchodovat za úřední cenu 35-ti dolarů za trojskou unci. Aby udržely tržní cenu zlata na předepsané úrovni, založily velké cedulové banky v říjnu 1961 “zlatý fond”. Toto řešení však mělo jen krátkodobý účinek, protože na trhu stále panoval výrazný nepoměr mezi poptávkou a nabídkou.

Od roku 1968 měly povinnost měnit dolar za zlato pouze centrální banky členských zemí a žádný stát nemohl již z politických důvodů požadovat směnu vlastních dolarových rezerv za zlato, přesto však důvěra v americký dolar stále klesala. Tuto důvěru navíc podkopával růst americké inflace, která dosahovala v sedmdesátých letech dvouciferných hodnot. Výrazně podhodnocenou měnou proti dolaru byla především západoněmecká marka. Systém pevných měnových kurzů tak vykazoval stále větší slabiny. Hlavní příčinou byla rozdílná akcelerace růstu ekonomik jednotlivých členských zemí. Odlišná hospodářská politika států a jejich různý ekonomický vývoj vyžadovaly změny směnných kurzů. Protože však tyto změny byly zpravidla dlouho odkládány, docházelo – přes existující státní dohled a v mnoha zemích nutné povolení k devizovým obchodům – stále častěji ke spekulativnímu pohybu kapitálu ve směru očekávané revalvace.

Když byly koncem roku 1967 devalvovány měny Velké Británie, Španělska, Dánska, Izraele a Nového Zélandu, začalo se spekulovat s revalvací marky vůči dolaru. Spolková vláda se zprvu pokusila udržet stabilitu mezinárodního měnového systému a oddálit zhodnocení západoněmecké měny. 19. listopadu 1968 byla zavedena daňová opatření ke snížení německého přebytku ze zahraničního obchodu. Daňová zátěž u dovozů byla snížena o 4 % a naopak vývozní daně o 4 % vzrostly. Na jaře 1969 se však opět hovořilo o revalvaci marky a názor členů koaliční spolkové vlády na tuto otázku již nebyl jednotný. Zatímco SPD v čele s ministrem hospodářství Schillerem revalvaci podporovala, stavěl se ministr financí Franz Josef Strauß (CSU) proti. Když se v říjnu 1969 dostala k moci nová vláda sociálně-liberální koalice pod vedením Willyho Brandta, rozhodla se revalvovat marku vůči dolaru o 8,5 %. Tím klesl směnný kurz dolaru ze 4 DM na 3,66 DM.

1660_graf3

V roce 1970 upustily USA, Německo, Kanada a Švýcarsko od státního dozoru nad pohybem kapitálu. Stagnující hospodářství Spojených států a silný růst ostatních ekonomik, především Německa a Japonska, dostávaly americký dolar pod tlak. Protože příliv kapitálu do Spolkové republiky pokračoval v neztenčené míře, rozhodla se spolková vláda v květnu 1971 uvolnit směnný kurz marky. Následoval další propad dolaru, tentokrát o 9,3 %. 15. srpna 1971 oznámil americký prezident Richard M. Nixon definitivní ukončení “zlaté” konvertibility dolaru. Toto sdělení od základu otřáslo měnovým systémem. Mezinárodní měnová konference, narychlo svolaná v prosinci 1971 do Washingtonu, se ještě pokusila nalézt nějaké východisko. Po vleklých jednáních byly stanoveny nové měnové parity a rozšířeny jejich přípustné meze. Dolar byl proti marce opět devalvován a jeho směnný kurz byl stanoven na 3,22 DM/USD.

Přestože Německá spolková banka průběžně snižovala úrokové míry, příliv spekulativního kapitálu do země neustával. Spolková vláda se tedy pokusila zastavit tento příliv administrativními překážkami. Devizové burzy, na kterých spekulativní kapitál stlačil dolar až na 2,90 DM, byly v únoru na několik dní uzavřeny. Ve snaze odvrátit hrozbu inflace, přijala vláda stabilizační program k utlumení konjunktury. Když však nadále hrozilo definitivní zhroucení systému z Bretton Woods, byly od 2. do 19. března v mnoha evropských zemích opět devizové burzy uzavřeny. Systém pevných směnných kurzů se však již stal neudržitelným a tak se jej v březnu 1973 rozhodla většina evropských zemí opustit. Velká Británie a Švýcarsko byly prvními státy, které přešly na pohyblivý (floating) kurz svých měn vůči dolaru.

Brzy poté byl zaveden tzv. “měnový had”. Směnné kurzy tehdejších členských států zůstaly navzájem pevné, ale mohly se pohybovat v rozmezí 2,25 % od stanovených parit – jejich kurz vůči dolaru však zůstal pohyblivý. Přesto nebyl tento “měnový had” institucionálně stabilní, protože evropské měny, které byly ohrožené devalvací, jej mohly jednoduše opustit. To byl ovšem definitivní konec mezinárodního měnového systému z Bretton WoodsBrettonwoodský měnový systém. Směnný kurz dolaru k západoněmecké marce byl již jen 2,83 DM/USD a jevil tendenci k dalšímu poklesu.

Po zavedení plovoucího kurzu k dolaru se znovu pokusila západoněmecká vláda restriktivní peněžní politikou utlumit konjunkturu a stabilizovat měnu. Přestože začala tato opatření pozvolna působit, posílila marka koncem června 1973 vůči dolaru ještě o 5,5 %. Nakonec se napjatá situace na devizových trzích uvolnila, ale události na Blízkém východě brzy přivály novou krizi, která vážně ohrozila hospodářství celého západního světa.

Zdroj: http://www.penize.cz/15899-brettonwoodsky-menovy-system-a-jeho-pad

Americký dolar

Pondělí, Březen 11th, 2013

Americký dolar (v hovorové angličtině též buck nebo řídčeji greenie) je oficiální měna Spojených států amerických i některých dalších zemí (Panama, Ekvádor, Salvador a Východní Timor se tak rozhodly nezávisle, některé státy dřívějších amerických teritorií v Tichomořských ostrovech si po získání nezávislosti nepřijaly vlastní měnu), další státy pak mají svou měnu pevně vázánu na kurs amerického dolaru. Americký dolar je nejvíce používaná měna v mezinárodních transakcích, v mnoha ostatních státech je také široce používána jako bankovní rezerva. V dubnu 2004 bylo v oběhu téměř 700 miliard dolarů, z čehož asi dvě třetiny mimo Spojené státy. Důvodem je, že jej mnohé centrální banky drží společně se zlatem jako rezervu (hlavně v oblastech Blízkého východu).

800px-united_states_one_dollar_bill_obverse

Definice amerického dolaru

Ve Spojených státech byl americký dolar zaveden 6. července 1785 a 2. dubna 1792 byl redefinován v rámci výnosu Mint Act (též Coinage Act of 1792). Ten jej definuje jako stříbrnou minci specifikované hmotnosti, ražený státní mincovnou. Spolu s dolarem definoval i zlaté mince, tzv. eagly. Hodnotu dolaru spjal s hodnotou stříbra a zlata v poměru:

1 USD = 371 až 416 grainů stříbra,
1 USD = 247 až 270 grainů zlata,

přičemž rozsah hmotností daných kovů závisel s jejich ryzostí. Stříbrné mince měly ve znaku zosobnění svobody (Liberty) a nápis „LIBERTY“; zlaté mince měly vyražený znak amerického orla (ty byly nazýványEagle). The Coinage Act spolu s mince jiných objemů (hmotností) – dvoudolar (double dollar nebo double eagle), půldolar (později fiftycent), čtvrtdolar (quater), „desetník“ (dime) a pěticent (five centsnickel).

V roce 1834 byly v rámci zlatého standardu hmotnostní poměry upraveny na 23,2 a později 23,22 grainů. Svázání amerického dolaru se stříbrem trvalo do roku 1900, od té doby se pojil pouze se zlatem; nicméně, ražení stříbrných mincí pokračovalo až do roku 1969 (s přechodným obdobím od roku 1964, kdy bylo stříbro odstraněno ze čtvrťáků a desetníků a z 3/5 i z půldolarů). Zlaté mince byly z oběhu staženy po Velké hospodářské krizi v roce 1933, v rámci tzv. Gold seizure. Hmotnost zlata za dolar byla tehdy změněna na 13,71 grainů (tj. 35 dolarů za troyskou unci) a tento standard vydržel až do roku 1968. V roce 1945 vstoupil v platnost tzv. Brettonwoodský měnový systém, ve kterém hrál americký dolar roli světové měny a který cizím vládám zajišťoval jeho směnitelnost za zlato. Tento systém byl zrušen 15. srpna 1971. Spolu s ním ztratil dolar i vazbu na zlato, ale místo něj získal mezi lety 1973-2000 statut tzv. „petroměny“. Od 1. ledna 1975 vstoupil americký dolar do éry tzv. plovoucích (měnových) kurzů na měnových trzích. Nominální hodnota vůči troyské unci zlata od tohoto dne do současnosti vzrostla z 42,22 na přibližně 1000 USD/unci. Obdobně, kupní síla dolaru od roku 1913 (vznik Federálního rezervního systému) do současnosti klesla na tehdejší cca 4 centy.

Název a označení

Název dolar historicky pochází až z Jáchymovského tolaru. Americký dolar se běžně označuje symbolem písmene S přeškrnutého jednou či dvěma svislými čarami – $. Kód amerického dolaru podle ISO 4217 jeUSD. Mezinárodní měnový fond také používá označení US$.

Používání dolaru mimo USA

Americký dolar je zákonnou měnou v několika nezávislých státech a závislých území:

  • Nezávislé státy
    • PalauPalau
    • MikronésieMikronésie
    • Marshallovy ostrovyMarshallovy ostrovy
    • SalvadorSalvador
    • Východní TimorVýchodní Timor používá dolarové bankovky i mince, ale souběžně používá vlastní mince
    • EkvádorEkvádor používá dolarové bankovky i mince, ale souběžně používá vlastní mince
    • PanamaPanama má vlastní měnu balbou, která má však směnný kurs k dolaru 1:1 a dolar je uznán jako druhá měna
  • Britská zámořská teritoria
    • Britské Panenské ostrovyBritské Panenské ostrovy
    • Turks a CaicosTurks a Caicos

Autonomní státy volně přidružené k USA

  • Americká SamoaAmerická Samoa
  • PortorikoPortoriko
  • Americké Panenské ostrovyAmerické Panenské ostrovy
  • GuamGuam
  • Severní MarianySeverní Mariany

Zdroj: http://www.newyorkcity.estranky.cz/clanky/americky-dolar.html

 nominální hodnota

 vyzobrazená osoba

 1 dolar

George Washington 

 2 dolary

 Thomas Jefferson

 5 dolarů

 Abraham Lincoln

 10 dolarů

 Alexander Hamilton

 20 dolarů

 Andrew Jackson

 50 dolarů

 Ulysses S. Grant

 100 dolarů

 Benjamin Franklin