Kaleidoskop informací

Další nový web projektu Poradci-sobě.cz

  • Kategorie



  • Autor blogu

    Jiří Buráň

    „Zámožný je každý, kdo dokáže hospodařit s tím, co má. (Goethe)”

    Společnost: Mowapay

    Pracovní pozice: Ředitel obchodní sítě

    Specializace: Investice

    Naším posláním je ochránit a případně rozmnožit majetek svobodných lidí tak, aby si zachovali možnost svobodného rozhodování o své budoucnosti.

    1923 – Hyperinflace, aneb když se peníze vymknou kontrole

    hyperinflace1

    „Šestatřiceti tisíc za jeden dolar? Letí to, jako když se páří kočky! Kde jsou ty krásné klidné časy roku 1922? Tehdy stoupl dolar za rok jen z dvou set padesáti na deset tisíc. A to nemluvím o roce 1921. Tehdy to bylo mizerných tři sta procent…“ (a 1923… 1 dolar = 4,2 bilionu marek… poznámka redakce)

    Beletrický úvod z Remarqueova Černého obelisku budiž intrem do období vrcholící hospodářské krize v Německu pár let po první světové válce. Ignorovat přítomnost inflace, odsuzující většinu společnosti k životu ze dne na den, nebylo možné ani v románu, jež si nekladl ani ty nejmenší odborně ekonomické ambice.

    Podle monetaristů je inflace stav, kdy peněžní zásoba roste rychleji než produkt. Hyperinflací bývá nazýván růst cenové hladiny v tempu 20-30% měsíčně (některé definice vyžadují 50%). Přestože historie zažila srovnatelná a možná i větší inflační šílenství, než bylo to v poválečném Německu, je toto z mnoha důvodů považováno za „nejslavnější“ a dodnes používané učebnicové memento politické nezodpovědnosti.

    První světová válka a její důsledky

    Devalvace německé marky započala v podstatě už během první světové války. Vláda se rozhodla krýt válečné výdaje raději rozpočtovými schodky než zvyšováním daní. Vycházela ze smělého předpokladu, že si jako vítěz války vezme od poražených co libo a náklady snadno uhradí. Stal se přesný opak, špatná situace se proměnila v ještě horší.

    Když Německo válku definitivně prohrálo, muselo čelit obrovským reparacím, které na ně Versailleskou smlouvou uvalily vítězné mocnosti. Velkou Británii tehdy zastupoval mladý ekonom John Mayers Keynes, jenž si na ostré kritice přemrštěných požadavků, jímž podle jeho názoru nebude Německo schopno vyhovět, vybudoval ve světle pozdější reality značné renomé. Poté, co vystoupil z reparačního výboru, zformuloval svůj názor o nevyhnutelné hospodářské krizi v Německu v díle „Ekonomické důsledky míru“ (1919)

    Rozpočtové deficity vedou zpravidla k inflaci, nekontrolované deficity vedou k nekontrolované inflaci. Alespoň zpočátku ovšem situace nebyla tak alarmující. Na konci války vzrostl index spotřebitelských cen o 140%, což byla úroveň srovnatelná s Anglií, o něco horší než ve Spojených státech a o něco lepší než ve Francii. Dluh státní banky ale narostl ze 3 na 55 miliard marek! Přestože bývá právě nutnost splácet reparace považována za hlavní příčinu německé krize, je třeba vidět, že tyto tvořily v letech 1920-23 pouze třetinu celkového dluhu.

    Nároky vítězných mocností každopádně významně přispěly k tomu, že marka oproti cizím měnám klesala. Sociálně demokratická vláda slibovala lidem rostoucí mzdy, redukci pracovních hodin, podporu vzdělání a další sociální jistoty.

    Ekonomika byla navíc oslabena přechodem z válečné na mírovou produkci. Nakumulovaný státní dluh způsobil, že jen platby úroků z prodaných obligací byly najednou vyšší než celý poválečný HDP Německa! Veškeré rezervy zlata a cizích měn se rychle tenčily a když není měna žádným způsobem krytá, závisí její stabilita jen na rozhodování odpovědných autorit. Jako mnohokrát v historii se také německá vláda velmi ochotně uchýlila k poslední bláhové záchraně: emisi nových peněz.

    Skutečným paradoxem se jeví počáteční snaha o ražbu nových hliníkových mincí, které se v inflačním kolotoči stávaly bezcennými dříve, než se dostaly do oběhu. Inflace, zřetelná ale po nějakou dobu ještě zdánlivě kontrolovaná, pak zhruba pět let po válce nabrala neuvěřitelné tempo.

    Ožebračené obyvatelstvo

    V únoru 1920 se množství peněz v ekonomice zdvojnásobilo, ceny rostly ještě rychleji. Následujících patnáct měsíců byly ceny celkem stabilní. Marka dokonce proti ostatním měnám posílila, takže dovážené zboží zlevnilo asi o 50%. Vznikla ideální příležitost měnu nějakým způsobem zakotvit a stabilizovat. Vláda zareagovala přesně naopak. Peněžní zásobu navýšila o dalších 50%, dluh centrální Reichsbank narostl o 100%.hyperinflace2

    V květnu 1921 nabral inflační kolotoč znovu na obrátkách, v červenci 1922 byly ceny vyšší o 700%. Druhá polovina roku se pak stala startovní čárou poslední smrtelné křeče, ačkoli měla trvat ještě víc než rok.

    Veškerá důvěra v peníze mizí a ceny rostou rychleji, než stíhá centrální banka dodávat nové bankovky. Počet nul na nich utěšeně přibývá. Na nový rok 1923 je jeden dolar k dostání za 9 tisíc marek, 1. června už za 100 tisíc; v srpnu 1923 pak za 4,62 miliónu marek!

    Dělníci dostávají výplatu dvakrát i třikrát denně, přičemž místo obvyklých obálek se na hromadu bankovek běžně používají koše nebo jiné objemnější nádoby. Diktát zmatené doby zní jasně: předat peníze manželce, která okamžitě uhání na trh všechno utratit; ještě ten den večer nebudou mít takřka žádnou hodnotu.

    „Musím tě naléhavě požádat o zvýšení platu,“ říká svému nadřízenému hlavní hrdina Černého obelisku. „Už zas? Zvýšil jsem ti ho přece včera…“ „Kdepak včera, dneska ráno v devět! Jenže mezitím vyšel nový kurs dolaru a já si za to můžu místo nové kravaty koupit leda láhev laciného vína. A já potřebuju kravatu!“

    Když inflace kulminovala, ceny se zdvojnásobovaly každých 49 hodin. (Pro srovnání: během maďarské inflace po druhé světové válce každých 15 hodin, během jugoslávské inflace v letech 1993-94 každých 16 hodin.)

    Milióny tvrdě pracujících lidí v Německu jsou ožebračeny. Veškeré životní úspory přichází vniveč, najednou si za ně není možné koupit ani poštovní známku. Státní banka oficiálně přisuzuje problémy depreciaci marky, pročež se ve druhé polovině roku 1922 opakovaně snaží nakupovat vlastní měnu na zahraničních trzích. Jelikož ale dál tiskne bankovky ve zběsilém tempu, pokusy udržet kurz pochopitelně selhávají.

    Naděje na záchranu berou úplně za své v lednu 1923, kdy chce Francie svého souseda přimět k platbám reparací vpádem do Porúří. Německo čelí okupaci formou pasivního odporu, zastavuje továrny a výrobu. Na krytí nákladů odvážného programu však potřebuje další miliardy, které si obstarává snadno – tiskařské stroje dostávají další pokyn k provozu.

    hyperinflace3 Á propos, tiskárny. Státní banka zaměstnávala v roce 1923 ve 133 tiskárnách za použití 1783 tiskařských strojů kolem 30 tisíc lidí. Údaje se v tomto směru mírně rozcházejí zdroj od zdroje, některé zaokrouhlují počet tiskáren na 150 a počet strojů na 2000. Zhruba 300 dalších továren mělo jen připravovat potřebný papír.

    Navzdory horečnaté snaze je při gigantickém růstu cen peněz stále nedostatek. Místo papíru se tak v některých případech využívá látky, dřeva nebo kůže. V listopadu 1923 se jeden dolar směňuje už za 4,2 biliónu marek. Pro představu, chleba stojí 580 miliard.

    (Růst cen v roce 1923 graficky)

    Inflační paradoxy

    Pod tlakem ničím nepoutané inflace jede obchod paradoxně v takovém tempu, že de facto mizí jakákoli nezaměstnanost. Ve výhodě jsou hlavně dělníci sdružení v odborech, jímž se snáz bojuje za zvýšení mezd. Ostatní žijí ve stále větší bídě, roste počet hladových a podvyživených. Ani odboráři se ale dlouho neradují, relativní radost z růstu nominálních mezd rychle střídá rozčarování z poklesu jejich reálné úrovně.

    Němci jsou na jedné straně nuceni své peníze okamžitě utrácet, na druhé je čím dál méně toho, co si mohou za ně mohou koupit. Agregátní poptávka je deformována, prostor pro tvorbu úspor je nulový. Bez úspor není investic, bez investic není kapitálu. Peníze už dávno neplní úlohu uchovatele hodnoty, relativní jsou i jako měřítko cen; zůstává pouze funkce nástroje směny.

    Jenomže co nakupovat? Obchody stále více zejí prázdnotou, jejich provozovatelé nedokáží držet krok s tempem inflace. Farmáři a sedláci odmítají vozit svou produkci na trh, aby si za ní odvezli zpátky bezcenné kousky papíru. To se samozřejmě nelíbí lidem z měst. Organizované bandy dělníků vyrážejí na venkov a berou si, co potřebují, násilím. Plení se farmy a hospodářství, lidé se navracejí k naturální směně, nezaměstnanost letí vzhůru. Ekonomika kolabuje.

    Kde jsou poražení, jsou i vítězové

    Bylo by chybou si myslet, že inflace přivedla každého do bídy. Spousta byznysmenů ji přijala s povděkem, a to z několika možných důvodů. Předně se jako pára nad hrncem rozplynuly závazky i těch největších dlužníků. Zatímco v roce 1913 bylo v Německu zaznamenáno 815 bankrotů měsíčně, v roce 1923 jich bylo každý měsíc v průměru 10!

    Vzdor snahám státu tyto aktivity blokovat se dalo vydělat také na spekulacích s cizími měnami, uložením peněz do zboží nebo jakékoli jiné formy majetku, případně půjčováním od bank a nákupem klesajících akcií či celých firem. Díky spekulantům jen kvetl bankovní sektor, který v roce 1923 zaměstnával na 375 tisíc lidí (oproti 100 tisícům z před deseti let).

    Inflace dokázala přispět i ekonomice jako celku. Pochopitelně nijak závratně a jen omezenou dobu. Zatímco většina zemí se těsně po válce potýkala s hospodářskou recesí, Německo si nevedlo tak zle. Rostoucí ceny nutily lidi utrácet, což stimulovalo agregátní poptávku, firmy investovaly poslední zbytky financí do fixního kapitálu. Inflační soudek s ekonomickou konjunkturou měl ale – jak už víme – velmi mělké dno.

    Zhroutil se rovněž daňový systém, což jednu stranu rmoutilo, zatímco druhá se smála. Obchodníci brzo přišli na to, že stačí platby daní mírně pozdržet a už jich odvádíte zlomek reálné hodnoty. Vláda, která tak neměla z čeho financovat své výdaje, si pochopitelně nemohla poradit jinak než výrobou dalších a dalších peněz. V říjnu 1923 pocházelo 1% státních příjmů z daní, 99% z emise nových bankovek!

    Ceny v důsledku zdevastované ekonomiky rostly stále rychleji než peněžní zásoba. Vláda se pustila do souboje, který nemohla vyhrát. V ekonomice koloval trvalý nedostatek peněz. Ačkoli v absolutní míře byla peněžní zásoba zhruba 15-20krát mocnější než v předválečných letech, ceny byly výš 40-50krát! Přepočítáno na cenu zlata propadla měna ze 7428 miliónů z ledna 1921 na 168 miliónů v červnu 1923.

    Absurdita celého systému dosáhla vrchu ve chvíli, kdy dostaly svolení k tisku vlastních peněz vedle státní banky také města, regionální orgány, banky a dokonce i některé významnější firmy…

    Rentenmark hyperinflace4

    Nevyhnutelnost kolapsu přispěla poměrně rychlému řešení. V listopadu 1923 přišla vláda s tzv. rentenmarkou, která měla hodnotu jednoho biliónu starých marek. Kurz k dolaru byl stanoven na 4,2 nové marky. Problém byl, na co ve snědeném německém krámu novu měnu „zavěsit“. Důležitému účelu, zamezivšímu další potencionální devastaci měny, nakonec posloužila hodnota výnosu z obilí.

    Měna znamenala úlevu i ránu pro řadu lidí. Internet je dodnes plný fotografií, na nichž německé ženy pálí staré marky v kamnech, neboť je to efektivnější než za ně kupovat dřevo. Remarqueův spekulant si vytapetoval byt inflačními bankovkami a bezcennými akciemi. „Bylo to levnější než tapety,“ sdělil stroze. „A zábavnější.“

    O tom, do jaké míry pomohla poválečná krize Německa a z ní pramenící sociální nepokoje nástupu Hitlera a fašistů k moci, se dodnes vedou spory. Souvislost nelze spolehlivě potvrdit, ale rozhodně ani vyvrátit. Jasné je, že spousta ožebračených obyvatel měla dost důvodů plamenným projevům kníratého vůdce podlehnout.

    Současnost:

    Kolaps dolaru? Čeká jej „arabský naftový šok“?

    William Engdahl – Autor knihy A Century Of War : Anglo-American Oil Politics and the New World Order.

    10.10.2009  hyper1

    Ze spolehlivých zdrojů přichází zpráva, že arabské státy produkující ropu a někteří největší spotřebitelé ropy včetně Číny a Japonska tajně plánují dlouhodobou secesi od platby v dolarech. Je-li to pravda, bude to znamenat konec dolaru jako světové rezervní měny a konec USA jako globální ekonomické velmoci.



    Od doby, kdy Washington v září 1971 roztrhal smlouvu Bretton Woods a přešel na papírový rezervní dolarový systém namísto dolaru podloženého zlatem, byly Spojené státy jako vojensky největší síla schopny diktovat světu své finanční podmínky. Státy jako Japonsko a později Čína závisely na americkém exportním trhu a poslušně investovaly své dolarové přebytky do amerických vládních dluhopisů, v podstatě financovaly války, se kterými nesouhlasily, jako ty v Iráku nebo Afghánistánu. Neviděly jinou možnost. Arabské státy produkující ropu byly pod pohrůžkou vojenských intervencí nuceny prodávat naftu pouze za dolary – byla to přímá podpora dolaru v časech, kdy byla americká ekonomika ve smrtelném propadu. To může velmi rychle skončit.

    Podle zprávy uniklé do médií proběhla v uplynulých měsících série tajných schůzek mezi hlavními arabskými producenty ropy včetně Saúdské Arábie a údajně také Ruska s hlavními spotřebiteli ropy včetně dvou ze tří největších zákazníků – Číny a Japonska.

    Účelem jednání bylo v tichosti vytvořit základnu pro ukončení 65 let trvajícího „železného pravidla“, že ropa se platí pouze v dolarech. Jak jsem dokumentoval ve své knize Mit der Ölwaffe zur Weltmacht (Kopp Verlag) když se v roce 1973 zvýšila cena ropy o 400%, z čehož americká média vědomě obvinila „lakotné šejky“, přijel tajně do Rijádu americký ministr financí a bez ubrousku sdělil Saúdským Arabům: „Pokud chcete americkou vojenskou pomoc proti případnému izraelskému útoku, musí OPEC v tichosti souhlasit, že bude prodávat naftu pouze za dolary.“ Tento petrodolarový systém umožnil Americe udržovat ohromující obchodní schůdek a současně podržet dolar jako světovou rezervní měnu – srdce její schopnosti dominovat a ovládat světové finanční trhy až do srpna 2007, kdy propukla krize vyvolaná sekuritizací druhořadých hypoték.

    Účastníky těchto jednání údajně sjednocuje společná vize měnového koše, který by reflektoval vztahy producent – zákazník a byl by částečně tvořen i zlatem jako pevným základem. Na počátku by nešlo o novou měnu, jak někteří předpovídali, ale spíše o dohodu, která by eliminovala rizika spojena s prodejem nafty za kolísavým a zjevně znehodnocujícím se dolarem.

    Nedávno oznámil Írán, že v budoucnu bude prodávat naftu za eura a ne za dolary. Podle zpráv by měnový koš zahrnoval japonský jen, euro, čínský juan a zlato. Brazílie by se údajně připojila jako producent nafty a současně jako spotřebitel.

    Poprvé o těchto tajných jednáních psal britský reportér pro Střední východ Robert Fisk v Independent. Fisk tvrdí, že má existenci těchto plánů potvrzeno jak od Arabů tak od Hongkongu. Já sám mám potvrzeno od velmi vysoce postaveného a dobře informovaného arabského politika, že hovory skutečně probíhají. Země produkující ropu mají už roky dost pohrůžky přijímat platby za ropu v dolarech nebo být vystaven americkým odvetným opatřením. Neustále ztrácejí jak se americký dolar propadá vůči ostatním měnám a zlatu. Po 11. září a Bushem vyhlášenou válkou proti terorismu většina hlavních arabských států vnímala tuto novou americkou politiku jako agresivně nepřátelskou. Neoprávněná americká invaze do Iráku v roce 2003 a následná okupace to ostatně potvrdily stejně jako současné hrozby Íránu.

    Původně vlády států účastnících se těchto jednání vehementně popíraly, že by k takovým jednáním docházelo. To ale absolutně neznamená, že by k nim nedocházelo. Dobře vědí, že Spojené státy mohou jako tygr zahnaný do kouta být velmi nebezpečné. Ať už se Robert Fisk ve své zprávě mýlí nebo ne, prozrazení těchto plánů světovým médiím naznačuje nezvratný pokles důvěry v dolar jako rezervní světové měny.

    Jedná věc je stále nejistá. A sice jaká bude odpověď dvou hlavních států Unie, Německa a Francie. Pokud tyto státy přistoupí na nové uspořádání plateb, otevřou se velkým novým obchodním možnostem se zeměmi Eurasie. Pokud zůstanou věrny britské libře a americkému dolaru, potopí se spolu s dolarem jako Titanic.

    S propadem amerického dolaru klesá i politická moc Spojených států jako jediné ekonomické a finanční supermocnosti. Před námi jsou peřeje a není divu, že zlato v těchto nejistých časech získává na ceně.

    Článek Collapse of the Greenback? Will the Dollar get an “Arab Oil Shock”? vyšel na serveru globalresearch.ca 8. října. 

    Doplnění editora

    Myslím, že ne. Myslím, že se nic takového nestane. Zprávy podobného typu se objevují už od začátku krize, faktem je, že arabské státy nejsou jednotné, nedokáží se domluvit na společné strategii, bojí se. Ve skutečnosti nás Arabové spíše zničí svou potencí a šířením islámu v Evropě než odstupem od dolaru. Ostatně neohlásil Ahmadinežád už před dvěma roky zahájení íránské ropné burzy, kde by se obchodovalo výhradně v eurech? Kde je? Co se s ní stalo? Proč se o ní nemluví? Co se Číny a Japonska týče, kdyby na tyto dohody přistoupily, znamenalo by to okamžitý propad dolaru. A co budou tyto země dělat se svými obrovskými zásobami této měny? A hlavně komu by prodávaly své výrobky, když by najednou Američané úplně vypadli ze hry jako spotřebitelé? Vždyť by to pro ně znamenalo národní katastrofu.

    Řekl bych, že i když se o tom možná mluví, a není důvodu nevěřit, že ne (Fisk by nepublikoval něco, co nemá ověřeno), skutečná realizace je hodně daleko. Je to spíše zbožné přání.

    Zajímavá je rovněž poznámka autora o tom, že Američané nabídli arabským zemím v roce 1973 ochranu před Izraelem výměnou za přijetí dolaru jako jediného platidla. Pokud je to pravda (a není důvod tomu nevěřit), je to další vroubek Izraeli. Podobá se to přivedení vzteklého psa do sousedovy zahrady a pak nabídce, že souseda před psem ochráním, pokud mi bude pravidelně poskytovat úsluhy. Vzniká opět otázka, kolik zla bychom byli ve světě dnes uchránění a kde bychom mohli být, kdyby Izrael nevznikl. A jak všechno mohlo být úplně jinak.

    http://www.knihy-a.cz/6658/hyperinflace-aneb-kdyz-se-penize-vymknou-kontrole-%e2%80%a6-1923

    Komentovat příspěvek

    You must be logged in to post a comment.