Kaleidoskop informací

Další nový web projektu Poradci-sobě.cz

  • Kategorie



  • Autor blogu

    Jiří Buráň

    „Zámožný je každý, kdo dokáže hospodařit s tím, co má. (Goethe)”

    Společnost: Mowapay

    Pracovní pozice: Ředitel obchodní sítě

    Specializace: Investice

    Naším posláním je ochránit a případně rozmnožit majetek svobodných lidí tak, aby si zachovali možnost svobodného rozhodování o své budoucnosti.

    Zlato, policejní stát a více válek

    police

    Dr. Paul Craig Roberts – bývalý asistent ministra financí – poskytl rozhovor pro King World News, ve kterém mimo jiné sdělil, že centrální plánovači jsou hybnou silou finančního systému vedoucí ho ke zhroucení se záminkou o posílení policejního státu a vytvoření více válek. Roberts se rozpovídal také o zlatě a probíhajících měnových válkách.

    KWN: Když se podíváte na umělé potlačení ceny zlata a stříbra, kam to podle vás směřuje do budoucna? Co se stane?

    Roberts: No, tak samozřejmě to půjde strmě nahoru. V současnosti se potýkáme se třemi velkými bublinami – máme akciovou bublinu, bublinu na trhu dluhopisů a bublinu na dolaru.

    Pokud dojde k prudkému poklesu dolaru v jeho směnné hodnotě, tak dovozní ceny porostou. Ale příjmy lidí nerostou. Nebudou schopni držet krok s růstem cen a už dnes máme velký počet lidí (1 ze 6) závislých na potravinových lístcích…

    Jen stěží se s tím vypořádají a co udělají, pokud se budou muset potýkat s prudkým nárůstem inflace? Začnou se bouřit…. Tento druh problému by měl být hlavním typem znepokojení pro všechny vlády na světě, namísto falešných tvrzení, že Sýrie použije chemické zbraně. Jinými slovy, jen chtějí jít do války. Chtějí více válek. Chtějí větší vliv v podobě policejního státu.

    Není alternativy. V systému fiat měn není vhodnější měny, která by nahradila dolar. Vidíte sami, co se děje na druhém břehu s eurem. Opět je ve spárech centrálních plánovačů, kteří ho drží v problémech víc a víc. A Japonsko? Japonsko se nyní oddává tištění peněz mnohem rychleji než samotný Federální rezervní systém. Takže ani yen není alternativou. A čínská měna ještě není plně konvertibilní. Takže ještě nějaký čas budeme přihlížet postupnému znehodnocování všech měn než se přejde na nový systém.

    Nyní je příležitost pochopit situaci a rozhodnout se, jak se proti tomu zabezpečit. Cena zlata a stříbra půjde rozhodně strmě nahoru. Cílem centrálních plánovačů je udržet lidi v nervozitě, proto ta hra s umělým stlačováním cen. Ale ti, co už pochopili systém nekrytých měn a prokoukli uvolněnou měnovou politiku centrálních bank, se nedají odradit a drží se fyzického trhu.

    Zdroj: King World News

    Před několika měsíci si německá Bundesbank vyžádala přesun svého zlata ze zahraničí (z USA, z Londýna a Paříže) z bezpečnostních důvodů. A jak zareagoval Fed? Ani ne polovinu drženého německého zlata budou postupně uvolňovat po dobu deseti let. Prosím? Deset let? Proč to bude trvat tak dlouho? V dnešní době přece nemůže být problém převézt něco takového.

    Nedošlo k žádnému vysvětlení, proč to bude trvat tak dlouho. To samozřejmě vyvolalo řadu nezodpovězených otázek. Má vůbec Fed ještě zlato u sebe? Nicméně, i když se Německo rozhodlo nebýt více agresivnější v získání svého zlata, tak to neznamená, že byla tato situace vyřešena. Ve skutečnosti jen přispěla jako další podnět k tomu, že skutečně ve Fort Knox žádné zlato není a aby předali alespoň nějakou část, tak stlačili cenu, aby mohli výhodněji nakoupit.

    Bývalý kongresman Ron Paul několikrát vyzval Fed k auditu zlata, ale bezvýsledně.

    Krok Bundesbank přiměl i ostatní centrální banky, aby převezly své zlato do svých zemích jako to udělala např. Venezuela a zažádalo o to i Mexiko a další centrální banky pokračují v nákupu drahých kovů vzhledem k tomu kolik se tiskne peněz a pokračující nejistotě v globální ekonomice.

    Faber: Kypr se bude opakovat všude. Bohatí se nikde neschovají. Budou rádi, že nepřijdou o život…

    Rostoucí příjmová nerovnost mezi lidmi nakonec povede k tomu, že bohatí se nebudou mít kam schovat a události podobné těm, které se nedávno odehrály na Kypru, se budou opakovat v dalších zemích po celém světě, včetně rozvinutých ekonomik. Takový scénář načrtl v rozhovoru pro stanici CNBC známý investor-pesimista Marc Faber.

    image2

    „Stane se to všude na světě, v západních demokraciích. Dnes existuje víc lidí, které živí volby, než těch, kteří si na život vydělávají prací. Domnívám se, že byste se měli připravit na to, že ztratíte 20 až 30 % úspor,“ prohlásil vydavatel reportu Gloom Boom & Doom.

    Při pohledu na Kypr je prý jasné, že movitější klienti finančních institucí o své peníze přijdou buď skrze přímé vyvlastnění, či přes vyšší zdanění. „Budete mít štěstí, když nepřijdete o život,“ sdělil Faber mírně zaraženým moderátorům CNBC.

    „Problém spočívá v tom, že 92 % finančních aktiv vlastní 5 % populace. Většina lidí nemá žádné významné pozice v akciích a růst akciového trhu jim tak vůbec nic nepřináší. Doléhají na ně rostoucí náklady na živobytí; všichni víme, že reálné příjmy mediánové domácnosti v posledních letech klesají,“ prohlásil Faber.

    Postavil se tak proti teorii šéfa americké centrální banky Bena Bernankeho, který obhajuje extrémně uvolněnou měnovou politiku právě efektem přenosu rostoucích cen akcií do širší ekonomiky. Transmisní mechanismus má podle předsedy Fedu fungovat tak, že nákupy dluhopisů stlačí jejich výnos tak nízko, že investoři přejdou k akciím. Následný růst akciového trhu poté způsobí, že se lidé budou cítit bohatší, jejich důvěra v ekonomiku vzroste a začnou víc utrácet, což na oplátku pomůže soukromému sektoru.

    Faber také poněkolikáté vyjádřil obavy ohledně probíhající akciové rally ve Spojených státech. Upozornil na fakt, že důležité tituly jako GEIBM, Federal Express, Yum, IntelMerckOracle či developeři zaostávají za svými maximy z ledna, nebo se pohybují na listopadových úrovních. Růst indexu S&P 500 podle Fabera táhne úzká skupina titulů z kategorie zboží denní spotřeby jako Johnson & Johnson.

    Akciový Index Dow Jones Industrial Average od začátku ledna do konce března posílil o 11,2 % a prolomil pět let starý rekord. Širší S&P 500 si za 1Q13 připsal 9,5 % a taktéž se dostal na nové historické maximum. Dolarový index, který sleduje vývoj americké měny vůči měnám šesti největších obchodních partnerů, za uplynulé tři měsíce posílil o 3,7 %.

    Jako další rizikový faktor Faber uvedl skutečnost, že ostatním akciovým trhům se v poslední době příliš nedaří a že jedinou reálnou příležitost nabízí americké burzy. V minulosti se podobný vývoj udál na technologickém trhu NASDAQ mezi lety 1997 a 2000 a v komoditním sektoru v roce 2008. „Skončilo to špatně, a proto bych byl ohledně amerického trhu opatrný.“

    Faber dále zopakoval, že americké akcie by mohly dál stoupat a v létě prudce propadnout. Jelikož však centrální banka stále tiskne peníze, což vede k neracionálním investičním rozhodnutím, Faber zatím akcie shortovat (sázet na pokles) nehodlá.

    „Vzhledem k bezútěšnému výhledu v Evropě a zpomalení v rozvíjejících se ekonomikách, což potvrdily společnosti jako Caterpillar a McDonalds, se domnívám, že tržby budou zaostávat za očekáváním a že by mohly výrazně zklamat i zisky.“

     

    Další kandidáti na kyperský scénář: Slovinsko, Malta, Lucembursko..

    Po Kypru se nyní třesou i další malé evropské státy, jejichž přebujelý finanční sektor až příliš nápadně připomíná ten kyperský. Řeč je zejména o Maltě, Slovinsku a Lucembursku. Čeká je podobný smutný osud jako Kypr?

    Lublaň - hlavní město Slovinska

    Malý ostrovní stát, přebujelé banky. Nejblíže charakteristice, která se stala osudnou pro Kypr, je nejspíše středozemní ostrov Malta. Také zde je velikost finančního sektoru osmkrát větší než výkon ekonomiky země. Malta platí za daňový ráj, stejně jako to bylo u Kypru.

    Když tedy došlo na záchranu bankrotujícího Kypru, pro některé Malťany jako by se rozsvítilo výstražné světlo. Jak jinak si vysvětlit reakci maltézského ministra financí Edwarda Scicluny? „Není nic nedůstojnějšího, než pohled na zbankrotovaného, jak žebrá o pomoc,“ napsal v největších místních novinách Times of Malta ministr Scicluna, který při vyjednávání o záchraně Kypru seděl hned vedle německého ministra financí Wolfganga Schäubleho. Jeho kolegovi z Kypru „přiložili pistoli k hlavě,“ popsal Scicluna. Po desetihodinovém maratonu jednání byl prý Michalis Sarris tak fyzicky vyčerpaný, že s řešením nakonec souhlasil. Kypr je podle Scicluny „případová studie o tom, jakého zacházení se dočká malý středomořský ostrov, když potřebuje pomoc od ostatních členských států,“ uzavírá Scicluna.

    Bonnici: Malta není Kypr!

    Rychle však zakročil guvernér maltézské centrální banky Josef Bonnici a srovnávání jeho země s Kyprem rychle utnul. „Problémy, které řeší banky na Kypru, jsou způsobené mimo jiné tím, že tyto banky drží velké množství řeckých dluhopisů. Maltézské banky ale mají jen omezené množství cenných papírů států, které eurozóna zachraňuje,“ řekl Bonnici agentuře Reuters.

    Dalším státečkem „na ráně“ je velkovévodství Lucembursko. V případě Lucemburska převyšuje velikost bankovního sektoru státní HDP dokonce 22 krát. Lucembursko je sice v současnosti nejbohatším státem v euroklubu, pocházel z něj dokonce poslední šéf měnové unie. Pokud by se ale někdy z nějakého důvodu měly zdejší banky dostat do problémů, stát by neměl žádnou šanci.

    Budou malé daňové ráje “přiškrceny”?

    V Lucemburku se ale proti takovým spekulacím okamžitě ohradili. „Vztah bankovní bilance a velikosti HDP není žádným kritériem pro správnost finančního sektoru,“ oznámila zdejší vláda. Ministr zahraničí Jean Asselborn šel ještě dál. „Německo nemá právo opravovat ekonomické modely ostatních zemí,“ řekl. „Nesmí to zajít tak daleko, že se pod pláštěm řešení finančních otázek budou škrtit ostatní země,“ dodal.

    V reálu ale největší nebezpečí stát se dějištěm příštího dílu v seriálu jménem evropská finanční krize hrozí Slovinsku. Alpský státeček sice není daňovým rájem, „špatné dluhy“ ve státem vlastněných bankách však tvoří už více pětinu jejich celkové bilance. Hlavní banky jako Nova Ljubljanska a Nova Kreditna Banka Maribor jsou kvůli špatným dluhům v červených číslech.

    Špatné dluhy ve slovinských bankách

    Středolevá premiérka Alenka Bratusek ale ve středu prohlásila, že slovinský bankovní sektor není srovnatelný s kyperským a že Slovinsko si poradí bez pomoci zvenčí. Výnosy slovinských státních dluhopisů však přesto ve středu stouply na rekordních 6,25 procent.

    Lublaň chce špatné dluhy přelít do „špatné banky“ a své banky rekapitalizovat – což má stát asi 4 miliardy eur. Slovinsko ale trvá na tom, že to zvládne bez externí pomoci, například zvýšením daní.

    Obranné hlasy se ale ozývají překvapivě i z Lotyšska, které není členem eurozóny, ale nedávno si do ní podalo přihlášku a evropskou měnou chce platit už příští rok. Zdejší banky převyšují výkon lotyšské ekonomiky asi 1,3 krát. Podle Financial Times je země potenciální hrozbou proto, že extrémně velká část bankovních rezerv patří cizincům, většinou ruské národnosti. Polovina kapitálu lotyšských bank (6,1 miliard latů z 12,5 ) patří cizincům.Více na: http://zpravy.e15.cz/zahranicni/ekonomika/dalsi-kandidati-na-kypersky-scenar-slovinsko-malta-lucembursko-969840#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink

    Evropští regulátoři se zaměřují na banky kvůli derivátům

    deriváty

    Evropské antimonopolní orgány brzy vznesou obvinění proti některým z největších světových bank vycházející z tajné dohody 27 bilionu dolarů trhu úvěrových derivátů.

    Vyšetřování se týká 16 finančních skupin. Zaměřuje se na to, zda se snažily přemoci konkurenci na trhu s úvěrovými swapy, které byly vyplaceny v době, kdy země nebo společnost byla v prodlení s dluhy.

    Pokud evropští regulátoři prosadí jejich správní řízení a vyhrají, mohly by některé nebo všechny banky čelit pokutě.

    Vyšetřování je součástí amerického a evropského úsilí, aby se na neprůhledné trhy s CDS vznesla větší konkurence. Tyto smlouvy se dostaly pod tlak během finanční krize v roce 2008 a ještě víc nyní kvůli evropské dluhové krizi. Kritici si stěžují, že někteří investoři spekulovali o zdraví země nebo společností nejen v případě pojištění pro případnému nesplacení.

    Americké ministerstvo spravedlnosti zahájilo vyšetřování v souvislosti s možností nekalých praktik při obchodování s úvěrovými deriváty. Evropská komise se zaměřila na takové giganty jako jsou JP Morgan Chase, Goldman Sachs Group Inc, a Deutsche Bank. Dalšími potenciálními hříšníky jsou Bank of America, Citigroup Inc, Barclays, BNP Paribas SA, Commerzbank AG, Credit Suisse Group, HSBC Holdings PLC, Morgan Stanley, Royal Bank of Scotland Group, UBS AG, Wells Fargo & Co ., Credit Agricole a Societe Generale.

    Banky toto obvinění odmítly komentovat nebo si vzaly čas na odpověď.

    Na rozdíl od jiných finančních nástrojů jsou tyto deriváty obchodovány soukromě mezi dvěma stranami, mimo regulované burzy, kde jsou zobrazeny ceny – což znamená, že zákazníci nejsou schopni vidět, zda jsou stále ty nejvýhodnější ceny.

    Vyšetřování má za cíl přinést kontrolu nad relativní hrstkou trhu globálních derivátů a posunout obchodování se swapy na burzu, kde by byla cena více transparentní.

    Americký Dodd-Frank zákon a nová legislativa EU vyzývají, aby se obchodovalo s deriváty – s některými výjimkami – na burzách.

    Úředníci doufají, že přenesení obchodování na burzu by regulátorům pomohlo sledovat rizika na trzích a zabránilo opakování úvěrového debaklu z roku 2008.

    Derivátové trhy představují největší hrozbu finančního systému, proto by bylo na čase, kdyby se na tento trh vneslo více transparentnosti.

    Zdroj: GATA

    * * *

    Deriváty jsou jako sázka na budoucí hodnotu nebo výkon něčeho jiného. Stejně jako byste se ocitli v Las Vegas a šli si vsadit na to, kdo vyhraje fotbalový zápas tento víkend, tak bankéři na Wall Street sázejí biliony dolarů na to, jak se budou vyvíjet úrokové sazby a dluhopisy v budoucnu. Wall Street byla přetransformována na obrovské kasino, kde lidé sázejí téměř na cokoliv, co si dokážete představit.

    Špatné obchodování derivátů také způsobilo selhání MF Global a 6 miliardovou ztrátu JP Morgan Chase. Ale všechny tyto případy byly jen předkrmem před nadcházející hlavní panikou derivátového trhu, která zničí finanční svět. Největší kasino v historii lidstva se blíží svému krachu a finanční dopad bude naprosto ohromující.

    Nikdo nezná přesnou celkovou hodnotu všech finančních derivátů, které byly vytvořeny, ale odhady se pohybují v pomyslném rozmezí kolem 600 bilionů dolarů až 1,5 kvadrilionu dolarů.

    A kdo nakupuje a prodává všechny tyto deriváty?

    Většinou ty největší banky. Podle vlády Spojených států čtyři velmi velké americké banky mají ohromující podíl na trhu s deriváty ve Spojených státech. Pokud by došlo na jejich selhání v důsledku krachu derivátového trhu, tak by to téměř jistě znamenalo krach celého finančního systému.

    Zestátnění penzijních fondů a daň z vkladů 15 až 25% – šok na Kypru pokračuje

    image23Kyperští poslanci v sobotu pokračují v jednaní o zákonech, které mají odvrátit státní bankrot, jenž zemi aktuálně hrozí. V pátek pozdě večer přijali devět zákonů včetně zestátnění penzijních fondů. Zatím nerozhodli o zdanění vkladů nad sto tisíc eur, jimž by získali 5,8 miliardy eur, kterými je podmíněna desetimiliardová půjčka. Unikly informace, že daň by měla činit 15 až 25 procent.

    V pátek pozdě večer poslanci schválili devět zákonů, týkajících se tří oblastí – vytvoření fondu solidarity, restrukturalizace bank a dohledu nad pohybem kapitálu. Základem fondu solidarity jsou právě zestátněné penzijní fondy a další státní majetek včetně případných budoucích příjmů z těžby plynu. V něm shromážděný majetek poslouží jako garance pro vydávané nouzové dluhopisy. Zestátnění fondů kritizovalo Německo.[celá zpráva]

    Zákon o restrukturalizaci bankovního sektoru má hlavně řešit pomoc krachující bance Laiki. Banky v potížích se rozdělí, oddělí se od nich zdravé části.

    Zákon umožňující dohled na pohybem kapitálu má zabránit jeho přesunu do zahraničí, aby jeho vlastníci unikli jeho zdanění. O zdanění vkladů zatím poslanci nehlasovali, ale podle zpráv, které se objevovala v pátek, by mohlo jít o 15-25procentní zdanění vkladů nad 100 000 eur.

    Kypr potřebuje vlastními silami nashromáždit 5,8 miliardyeur (téměř 150 miliard Kč), aby si zajistil finanční pomoc 10 miliard eur od Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu.Plán už jednou parlamnet odmítl.[celá zpráva] Pomoc jidne se však Kypru nepodařilo najít.  [celá zpráva]

    Evropská centrální banka dala Kypru nůž na krk, pokud do pondělí nepřijme podmínky půjčky, odstřihne kyperské banky od nouzové pomoci a dojdou jim peníze. [celá zpráva]

    Kyperský prezident Nikos Anastasiadis dnes míří doBruselu, aby s upraveným záchranným plánem seznámil možné budoucí věřitele eurozónu a Mezinárodní měnový fond. Jejich představitelé mají o kyperské krizi jednat den poté.

    Zdroj: http://www.novinky.cz/ekonomika/296912-kypr-pod-tlakem-zestatnil-penzijni-fondy.html

    Znepokojení Kypřané sedí doma, jako by byla válka

    Stačilo pár dní, aby kreditní karty takříkajíc vyšly z módy. Teď je totiž nechce skoro nikdo přijímat a Kypřané žijí hlavně z té trochy hotovosti, kterou se jim podaří vylovit z bankomatů. Fronty před nimi jsou ovšem asi největším oživením ztichlých ulic měst.

    „Včera jsem čekala u bankomatu tři hodiny, abych dostala 150 eur a mohla koupit mléko a jídlo pro sebe a své dvě děti. Lidi jinak zůstávají doma, jako bychom byli ve válce,“ popsala atmosféru stanici Euronews dvaatřicetiletá Elena Christodouluová.

    Osmdesátiletá Chystalla Constantinuová ze vsi nedaleko Nikosie je neobvyklou situací naprosto otřesena. „Vždycky jsem chodila pro peníze do banky. Ty jsou teď zavřené. Jak mám žít bez hotovosti?“ naříká. Takových jako ona je zejména ve starší generaci spousta. Pro paní Constantinuovou je aspoň dočasným řešením sousedská výpomoc: „Mám nějaké jídlo doma a tady ve vsi si ho vyměňujeme, abychom přežili.“

    Petros Petrides, který studuje v Limassolu, už týden nechodí do školy. Nemá peníze na cestu. „Zůstávám doma, abych si nemusel půjčovat od rodičů. Ti nevědí, zda na konci měsíce vůbec dostanou plat,“ říká mladík, který je teď doma s rodiči a třemi bratry.

    Mladý architekt Nick řekl, že zaměstnavatel jeho otce už požádal personál, aby nechodil do práce, protože neví, zda bude mít koncem týdne na výplatu. On sám se chystá emigrovat.

    Hotovost vládne

    Mnoho obchodů je zavřených, řada obchodníků vyhlásila bankrot. Ti, co ještě otevřeno mají, se bojí, že zkrachují do léta. „Lidi nemají peníze ani na jídlo. Nebudou utrácet na nic jiného. Kreditky nefungují, my je nemůžeme přijímat,“ řekl Ioannis Ioannou, majitel obchodu v centru Nikósie. Dodal, že i kdyby on sám kreditky přijímal, nepomůže mu to, protože jeho dodavatelé dnes požadují pouze hotovost.

    Adamos Hadjiadamou ze sdružení zastupujícího supermarkety potvrzuje, že od soboty, kdy přišly zprávy o plánovaném zdanění vkladů, odmítá většina dodavatelů poskytovat zboží za bezhotovostní úhradu. Na obchodech i restauracích se stále víc objevují nápisy: „Pouze hotovost, prosím!“

    „Když jsou banky zavřené, je to, jako bychom byli živé mrtvoly. Nemůžeme žádné peníze stahovat či ukládat ani platit dodavatelům,“ stýská si nikosijský květinář Stelios Stylianou.

    Pracovník krachující banky Laiki Despo Pambaka jen tiše zuří: „Pokoušejí se nám vzít naše životy, naše peníze. Ani v roce 1974 za války s Turky nás neokradli o vklady. Nikdy jsem nečekal, že se to stane. Německo ukázalo pravou tvář. Nepřijmeme to.“ Po několika mnohahodinových stáních u bankomatů však možná i on změní názor.

     http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/296911-znepokojeni-kyprane-sedi-doma-jako-by-byla-valka.html

    USA: tisknout se bude dál, sazby na nule zůstávají a ve válčení budeme také pokračovat

    Tento týden se nese ve znamení sledování situace na Kypru – Kyperští politici hledají dál cestu k odvrácení bankrotu, měla by pokračovat jednání s Ruskem. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble například varoval, že pokud si Kypr nezajistí zahraniční pomoc, nemusely by tamní banky otevřít nikdy.

    Opusťme ale na chvíli toto téma  a podívejme se k sousedům: Včerejší den mimo jiné totiž patřil Americe, kde proběhlo zasedání Fedu a také se úřadovalo na půdě Senátu.

    Americká centrální banka (Fed) včera podle očekávání ponechala v platnosti dosavadní kontroverzní měnovou politiku, jejíž pomocí podporuje ekonomický růst a zaměstnanost. Bude tak nadále kupovat dluhopisy za 85 miliard dolarů (téměř 1,7 bilionu Kč) měsíčně. Ekonomika Spojených států sice podle banky posílila, ale nezaměstnanost zůstává příliš vysoká.

    Banka navíc mírně zhoršila odhad letošního růstu americké ekonomiky na 2,3 až 2,8 procenta z dříve předpokládaných 2,3 až 3,0 procenta. V příštím roce počítá Fed se zrychlením hospodářského růstu na 2,9 až 3,4 procenta.

    Úrokové sazby ponechala na historickém minimu nula až 0,25 procenta.

    Během tiskové konference, Bernanke zdůraznil, že Fed je otevřen k přizpůsobení velikosti měsíčních nákupů aktiv v závislosti na hospodářském vývoji.

    „Plánujeme přizpůsobit naše nástroje v souvislosti se změnami vývoje“, řekl Bernanke.

    Fed by tak mohl zvýšit objem nakupovaných aktiv, pakliže by ekonomika dál oslabovala.

    Bernanke tvrdí, že agresivní uvolňování je zapotřebí, protože v případě jeho předčasného ukončení a současné vysoké nezaměstnanosti by to představovalo velké riziko pro ekonomiku. Takto vysoká nezaměstnanost by mohla poškodit produktivitu ekonomiky.

    Důchodová krize

    Navzdory rekordnímu růstu akciových trhů a známkám oživení ekonomiky se pracovníci a jejich zaměstnavatelé ve Spojených státech připravují na důchodovou krizi. Podle dostupných dat se zdá, že kombinace silných finančních a demografických trendů těžce dolehne na společnosti a jednotlivce, kteří se pokouší naspořit větší částky peněz na stáří. A právě kvůli kontroverzní politice se jim to nedaří.

    Delší doba dožití v současných podmínkách znamená prodloužení období, během něhož je třeba vyplácet důchody, což zatíží penzijní fondy i spořicí účty.

    Ještě hůře než dlouhověkost na penzijní fondy působí současné prostředí nízkých úrokových sazeb. Kvůli způsobu kalkulace budoucích závazků je jejich současná hodnota tím vyšší, čím nižší jsou sazby.

    Na válčení se peníze vždycky najdou

    Americký Senát ve středu schválil návrh zákona umožňující dočasné financování vládních výdajů. Zákon zároveň zmírní dopad rozpočtových škrtů na výdaje vlády prezidenta Baracka Obamy.

    Zákon, který má ve čtvrtek schvalovat ještě Sněmovna reprezentantů, dolní komora Kongresu, jí rámcově umožní fungovat do konce září. V platnosti však zůstávají automatické rozpočtové škrty ve výši 85 miliard dolarů (téměř 1,7 biliónu korun). Ty se mají dotknout zbrojních výdajů či financování programů zdravotnického zabezpečení.

    Schválením zákona se tak například armádě umožní, aby dočasně získala dostatek peněz na financování operací v Afghánistánu či Iráku, vláda bude díky němu moci hradit některé sociální programy a získá peníze na výplaty státních zaměstnanců.

    http://www.mowapay.cz/usa-tisknout-se-bude-dal-sazby-na-nule-zustavaji-ve-valceni-budeme-take-pokracovat

    Kypr je mnohem větší průser než se píše a důsledky budou ohromující!

    kapr a rusko

    Kypr je mnohem větší průser než se píše a důsledky budou ohromující.

    Cena zlata prolomila psychologickou úroveň 1600 dolarů za unci a drží se stále nad ní v důsledku bankovní krize na Kypru (více jsme psaliZDE). Globální akciové trhy reagovaly negativně na události na Kypru, kde se vláda a EU dohodly, že se zdaní vklady v bankách ve výši 10 % jako protiváha tomu, že Kypr dostane finanční výpomoc ve výši 10 miliard eur. Zdá se, že evropské špičky podcenili nákazu.

    O čem se ale až tak nepíše je to, že skutečným terčem tohoto bankovního přepadení ze strany bankéřů jsou Rusové a Rusko samotné. Kypr je nebo byl daňovým rájem pro podnikatele a spousty obchodních podniků. A ti na to právě doplatí nejvíce, protože 10% z celkových vkladů bude pro ně představovat slušný ranec.

    Centrální banka Kypru ani sama neví, jaké objemy peněz mají Rusové v kyperských bankách uloženy, protože je to drženo v tajnosti na příkaz Rusů. Je to tajemství bankovního systému nastaveného pro Rusy, Rusy a MMF si ukrojil velké sousto z tohoto slona.

    Je logické, že teď nikdo nebude chtít držet peníze na Kypru a v kterékoliv jiné evropské bance, zvláště pak v zemích s velkými finančními potíži jako je Řecko, Portugalsko, Španělsko a dokonce i Itálie a Francie. Všeho schopní představitelé uvrhli negativní precedens na bankovní systém, který se již delší dobu potýká s chabou důvěrou lidí a tímto ho pohřbili úplně.

    Zároveň si můžeme být jisti, že Rusko tento krok neponechá jen tak bez odezvy, jelikož se dotklo celé jejich elity a hrdí Rusové mají tak otevřenou cestu k tomu, aby se přesunuli se vším do zlata a tedy ještě více se přiblížili k finančním záměrům Číny a postupně převzali celosvětový vliv nad měnovým systémem prostřednictvím právě zlata.

    Proč z toho bude těžit zlato? Zlato jasně dokazuje, že je penězi číslo jedna, které navíc vlády nemohou devalvovat nebo přímo ukrást, tak jako vklady v bankách.

    Reakce Ruska bude jednoznačně směřovat k zlatu a k dalším nákupům ze strany Ruské centrální banky, kam před pár dny prezident Putin dosadil do jejího čela ženu, mimo jiné svoji prvou ruku a bývalou poradkyni. Rozhořčení Rusové mají tak dveře otevřeny pro pokračování v jejich programu nákupu zlata a plné právo v zanevření na západní bankovní systém, kterému by mohli svěřit své peníze. V těchto dnech jsou hlavní hnací silou oni.

    To, co se přihodilo na Kypru by mělo otevřít oči i těm dosud největším ignorantům, aby procitli a uvědomili si, v jakém světě žijeme, abychom nedovolili, aby nás dál okrádali v přímém přenosu před našimi zraky a ještě k tomu o víkendu, kdy s tím nic nezmůžeme a pak jednoduše vyhlásili bankovní prázdniny, abychom nemohli ke svým prostředkům. Jak je vůbec možné, že stát sáhne po penězích svých vlastních obyvatel? To, co se přihodilo na Kypru je doslova mezníkem v historii a novým milníkem v celé historii trhu se zlatem. Znamená to tedy, že zlato poměrně rychle zamíří zpět ke svým novým maximům.

    Tento smutný případ by nám měl být příkladem toho, že pokud se stát dostane do situace, že nemá na další fungování, nezastaví se  před ničím…

    http://www.mowapay.cz/co-se-skryva-za-oponou

    1923 – Hyperinflace, aneb když se peníze vymknou kontrole

    hyperinflace1

    „Šestatřiceti tisíc za jeden dolar? Letí to, jako když se páří kočky! Kde jsou ty krásné klidné časy roku 1922? Tehdy stoupl dolar za rok jen z dvou set padesáti na deset tisíc. A to nemluvím o roce 1921. Tehdy to bylo mizerných tři sta procent…“ (a 1923… 1 dolar = 4,2 bilionu marek… poznámka redakce)

    Beletrický úvod z Remarqueova Černého obelisku budiž intrem do období vrcholící hospodářské krize v Německu pár let po první světové válce. Ignorovat přítomnost inflace, odsuzující většinu společnosti k životu ze dne na den, nebylo možné ani v románu, jež si nekladl ani ty nejmenší odborně ekonomické ambice.

    Podle monetaristů je inflace stav, kdy peněžní zásoba roste rychleji než produkt. Hyperinflací bývá nazýván růst cenové hladiny v tempu 20-30% měsíčně (některé definice vyžadují 50%). Přestože historie zažila srovnatelná a možná i větší inflační šílenství, než bylo to v poválečném Německu, je toto z mnoha důvodů považováno za „nejslavnější“ a dodnes používané učebnicové memento politické nezodpovědnosti.

    První světová válka a její důsledky

    Devalvace německé marky započala v podstatě už během první světové války. Vláda se rozhodla krýt válečné výdaje raději rozpočtovými schodky než zvyšováním daní. Vycházela ze smělého předpokladu, že si jako vítěz války vezme od poražených co libo a náklady snadno uhradí. Stal se přesný opak, špatná situace se proměnila v ještě horší.

    Když Německo válku definitivně prohrálo, muselo čelit obrovským reparacím, které na ně Versailleskou smlouvou uvalily vítězné mocnosti. Velkou Británii tehdy zastupoval mladý ekonom John Mayers Keynes, jenž si na ostré kritice přemrštěných požadavků, jímž podle jeho názoru nebude Německo schopno vyhovět, vybudoval ve světle pozdější reality značné renomé. Poté, co vystoupil z reparačního výboru, zformuloval svůj názor o nevyhnutelné hospodářské krizi v Německu v díle „Ekonomické důsledky míru“ (1919)

    Rozpočtové deficity vedou zpravidla k inflaci, nekontrolované deficity vedou k nekontrolované inflaci. Alespoň zpočátku ovšem situace nebyla tak alarmující. Na konci války vzrostl index spotřebitelských cen o 140%, což byla úroveň srovnatelná s Anglií, o něco horší než ve Spojených státech a o něco lepší než ve Francii. Dluh státní banky ale narostl ze 3 na 55 miliard marek! Přestože bývá právě nutnost splácet reparace považována za hlavní příčinu německé krize, je třeba vidět, že tyto tvořily v letech 1920-23 pouze třetinu celkového dluhu.

    Nároky vítězných mocností každopádně významně přispěly k tomu, že marka oproti cizím měnám klesala. Sociálně demokratická vláda slibovala lidem rostoucí mzdy, redukci pracovních hodin, podporu vzdělání a další sociální jistoty.

    Ekonomika byla navíc oslabena přechodem z válečné na mírovou produkci. Nakumulovaný státní dluh způsobil, že jen platby úroků z prodaných obligací byly najednou vyšší než celý poválečný HDP Německa! Veškeré rezervy zlata a cizích měn se rychle tenčily a když není měna žádným způsobem krytá, závisí její stabilita jen na rozhodování odpovědných autorit. Jako mnohokrát v historii se také německá vláda velmi ochotně uchýlila k poslední bláhové záchraně: emisi nových peněz.

    Skutečným paradoxem se jeví počáteční snaha o ražbu nových hliníkových mincí, které se v inflačním kolotoči stávaly bezcennými dříve, než se dostaly do oběhu. Inflace, zřetelná ale po nějakou dobu ještě zdánlivě kontrolovaná, pak zhruba pět let po válce nabrala neuvěřitelné tempo.

    Ožebračené obyvatelstvo

    V únoru 1920 se množství peněz v ekonomice zdvojnásobilo, ceny rostly ještě rychleji. Následujících patnáct měsíců byly ceny celkem stabilní. Marka dokonce proti ostatním měnám posílila, takže dovážené zboží zlevnilo asi o 50%. Vznikla ideální příležitost měnu nějakým způsobem zakotvit a stabilizovat. Vláda zareagovala přesně naopak. Peněžní zásobu navýšila o dalších 50%, dluh centrální Reichsbank narostl o 100%.hyperinflace2

    V květnu 1921 nabral inflační kolotoč znovu na obrátkách, v červenci 1922 byly ceny vyšší o 700%. Druhá polovina roku se pak stala startovní čárou poslední smrtelné křeče, ačkoli měla trvat ještě víc než rok.

    Veškerá důvěra v peníze mizí a ceny rostou rychleji, než stíhá centrální banka dodávat nové bankovky. Počet nul na nich utěšeně přibývá. Na nový rok 1923 je jeden dolar k dostání za 9 tisíc marek, 1. června už za 100 tisíc; v srpnu 1923 pak za 4,62 miliónu marek!

    Dělníci dostávají výplatu dvakrát i třikrát denně, přičemž místo obvyklých obálek se na hromadu bankovek běžně používají koše nebo jiné objemnější nádoby. Diktát zmatené doby zní jasně: předat peníze manželce, která okamžitě uhání na trh všechno utratit; ještě ten den večer nebudou mít takřka žádnou hodnotu.

    „Musím tě naléhavě požádat o zvýšení platu,“ říká svému nadřízenému hlavní hrdina Černého obelisku. „Už zas? Zvýšil jsem ti ho přece včera…“ „Kdepak včera, dneska ráno v devět! Jenže mezitím vyšel nový kurs dolaru a já si za to můžu místo nové kravaty koupit leda láhev laciného vína. A já potřebuju kravatu!“

    Když inflace kulminovala, ceny se zdvojnásobovaly každých 49 hodin. (Pro srovnání: během maďarské inflace po druhé světové válce každých 15 hodin, během jugoslávské inflace v letech 1993-94 každých 16 hodin.)

    Milióny tvrdě pracujících lidí v Německu jsou ožebračeny. Veškeré životní úspory přichází vniveč, najednou si za ně není možné koupit ani poštovní známku. Státní banka oficiálně přisuzuje problémy depreciaci marky, pročež se ve druhé polovině roku 1922 opakovaně snaží nakupovat vlastní měnu na zahraničních trzích. Jelikož ale dál tiskne bankovky ve zběsilém tempu, pokusy udržet kurz pochopitelně selhávají.

    Naděje na záchranu berou úplně za své v lednu 1923, kdy chce Francie svého souseda přimět k platbám reparací vpádem do Porúří. Německo čelí okupaci formou pasivního odporu, zastavuje továrny a výrobu. Na krytí nákladů odvážného programu však potřebuje další miliardy, které si obstarává snadno – tiskařské stroje dostávají další pokyn k provozu.

    hyperinflace3 Á propos, tiskárny. Státní banka zaměstnávala v roce 1923 ve 133 tiskárnách za použití 1783 tiskařských strojů kolem 30 tisíc lidí. Údaje se v tomto směru mírně rozcházejí zdroj od zdroje, některé zaokrouhlují počet tiskáren na 150 a počet strojů na 2000. Zhruba 300 dalších továren mělo jen připravovat potřebný papír.

    Navzdory horečnaté snaze je při gigantickém růstu cen peněz stále nedostatek. Místo papíru se tak v některých případech využívá látky, dřeva nebo kůže. V listopadu 1923 se jeden dolar směňuje už za 4,2 biliónu marek. Pro představu, chleba stojí 580 miliard.

    (Růst cen v roce 1923 graficky)

    Inflační paradoxy

    Pod tlakem ničím nepoutané inflace jede obchod paradoxně v takovém tempu, že de facto mizí jakákoli nezaměstnanost. Ve výhodě jsou hlavně dělníci sdružení v odborech, jímž se snáz bojuje za zvýšení mezd. Ostatní žijí ve stále větší bídě, roste počet hladových a podvyživených. Ani odboráři se ale dlouho neradují, relativní radost z růstu nominálních mezd rychle střídá rozčarování z poklesu jejich reálné úrovně.

    Němci jsou na jedné straně nuceni své peníze okamžitě utrácet, na druhé je čím dál méně toho, co si mohou za ně mohou koupit. Agregátní poptávka je deformována, prostor pro tvorbu úspor je nulový. Bez úspor není investic, bez investic není kapitálu. Peníze už dávno neplní úlohu uchovatele hodnoty, relativní jsou i jako měřítko cen; zůstává pouze funkce nástroje směny.

    Jenomže co nakupovat? Obchody stále více zejí prázdnotou, jejich provozovatelé nedokáží držet krok s tempem inflace. Farmáři a sedláci odmítají vozit svou produkci na trh, aby si za ní odvezli zpátky bezcenné kousky papíru. To se samozřejmě nelíbí lidem z měst. Organizované bandy dělníků vyrážejí na venkov a berou si, co potřebují, násilím. Plení se farmy a hospodářství, lidé se navracejí k naturální směně, nezaměstnanost letí vzhůru. Ekonomika kolabuje.

    Kde jsou poražení, jsou i vítězové

    Bylo by chybou si myslet, že inflace přivedla každého do bídy. Spousta byznysmenů ji přijala s povděkem, a to z několika možných důvodů. Předně se jako pára nad hrncem rozplynuly závazky i těch největších dlužníků. Zatímco v roce 1913 bylo v Německu zaznamenáno 815 bankrotů měsíčně, v roce 1923 jich bylo každý měsíc v průměru 10!

    Vzdor snahám státu tyto aktivity blokovat se dalo vydělat také na spekulacích s cizími měnami, uložením peněz do zboží nebo jakékoli jiné formy majetku, případně půjčováním od bank a nákupem klesajících akcií či celých firem. Díky spekulantům jen kvetl bankovní sektor, který v roce 1923 zaměstnával na 375 tisíc lidí (oproti 100 tisícům z před deseti let).

    Inflace dokázala přispět i ekonomice jako celku. Pochopitelně nijak závratně a jen omezenou dobu. Zatímco většina zemí se těsně po válce potýkala s hospodářskou recesí, Německo si nevedlo tak zle. Rostoucí ceny nutily lidi utrácet, což stimulovalo agregátní poptávku, firmy investovaly poslední zbytky financí do fixního kapitálu. Inflační soudek s ekonomickou konjunkturou měl ale – jak už víme – velmi mělké dno.

    Zhroutil se rovněž daňový systém, což jednu stranu rmoutilo, zatímco druhá se smála. Obchodníci brzo přišli na to, že stačí platby daní mírně pozdržet a už jich odvádíte zlomek reálné hodnoty. Vláda, která tak neměla z čeho financovat své výdaje, si pochopitelně nemohla poradit jinak než výrobou dalších a dalších peněz. V říjnu 1923 pocházelo 1% státních příjmů z daní, 99% z emise nových bankovek!

    Ceny v důsledku zdevastované ekonomiky rostly stále rychleji než peněžní zásoba. Vláda se pustila do souboje, který nemohla vyhrát. V ekonomice koloval trvalý nedostatek peněz. Ačkoli v absolutní míře byla peněžní zásoba zhruba 15-20krát mocnější než v předválečných letech, ceny byly výš 40-50krát! Přepočítáno na cenu zlata propadla měna ze 7428 miliónů z ledna 1921 na 168 miliónů v červnu 1923.

    Absurdita celého systému dosáhla vrchu ve chvíli, kdy dostaly svolení k tisku vlastních peněz vedle státní banky také města, regionální orgány, banky a dokonce i některé významnější firmy…

    Rentenmark hyperinflace4

    Nevyhnutelnost kolapsu přispěla poměrně rychlému řešení. V listopadu 1923 přišla vláda s tzv. rentenmarkou, která měla hodnotu jednoho biliónu starých marek. Kurz k dolaru byl stanoven na 4,2 nové marky. Problém byl, na co ve snědeném německém krámu novu měnu „zavěsit“. Důležitému účelu, zamezivšímu další potencionální devastaci měny, nakonec posloužila hodnota výnosu z obilí.

    Měna znamenala úlevu i ránu pro řadu lidí. Internet je dodnes plný fotografií, na nichž německé ženy pálí staré marky v kamnech, neboť je to efektivnější než za ně kupovat dřevo. Remarqueův spekulant si vytapetoval byt inflačními bankovkami a bezcennými akciemi. „Bylo to levnější než tapety,“ sdělil stroze. „A zábavnější.“

    O tom, do jaké míry pomohla poválečná krize Německa a z ní pramenící sociální nepokoje nástupu Hitlera a fašistů k moci, se dodnes vedou spory. Souvislost nelze spolehlivě potvrdit, ale rozhodně ani vyvrátit. Jasné je, že spousta ožebračených obyvatel měla dost důvodů plamenným projevům kníratého vůdce podlehnout.

    Současnost:

    Kolaps dolaru? Čeká jej „arabský naftový šok“?

    William Engdahl – Autor knihy A Century Of War : Anglo-American Oil Politics and the New World Order.

    10.10.2009  hyper1

    Ze spolehlivých zdrojů přichází zpráva, že arabské státy produkující ropu a někteří největší spotřebitelé ropy včetně Číny a Japonska tajně plánují dlouhodobou secesi od platby v dolarech. Je-li to pravda, bude to znamenat konec dolaru jako světové rezervní měny a konec USA jako globální ekonomické velmoci.



    Od doby, kdy Washington v září 1971 roztrhal smlouvu Bretton Woods a přešel na papírový rezervní dolarový systém namísto dolaru podloženého zlatem, byly Spojené státy jako vojensky největší síla schopny diktovat světu své finanční podmínky. Státy jako Japonsko a později Čína závisely na americkém exportním trhu a poslušně investovaly své dolarové přebytky do amerických vládních dluhopisů, v podstatě financovaly války, se kterými nesouhlasily, jako ty v Iráku nebo Afghánistánu. Neviděly jinou možnost. Arabské státy produkující ropu byly pod pohrůžkou vojenských intervencí nuceny prodávat naftu pouze za dolary – byla to přímá podpora dolaru v časech, kdy byla americká ekonomika ve smrtelném propadu. To může velmi rychle skončit.

    Podle zprávy uniklé do médií proběhla v uplynulých měsících série tajných schůzek mezi hlavními arabskými producenty ropy včetně Saúdské Arábie a údajně také Ruska s hlavními spotřebiteli ropy včetně dvou ze tří největších zákazníků – Číny a Japonska.

    Účelem jednání bylo v tichosti vytvořit základnu pro ukončení 65 let trvajícího „železného pravidla“, že ropa se platí pouze v dolarech. Jak jsem dokumentoval ve své knize Mit der Ölwaffe zur Weltmacht (Kopp Verlag) když se v roce 1973 zvýšila cena ropy o 400%, z čehož americká média vědomě obvinila „lakotné šejky“, přijel tajně do Rijádu americký ministr financí a bez ubrousku sdělil Saúdským Arabům: „Pokud chcete americkou vojenskou pomoc proti případnému izraelskému útoku, musí OPEC v tichosti souhlasit, že bude prodávat naftu pouze za dolary.“ Tento petrodolarový systém umožnil Americe udržovat ohromující obchodní schůdek a současně podržet dolar jako světovou rezervní měnu – srdce její schopnosti dominovat a ovládat světové finanční trhy až do srpna 2007, kdy propukla krize vyvolaná sekuritizací druhořadých hypoték.

    Účastníky těchto jednání údajně sjednocuje společná vize měnového koše, který by reflektoval vztahy producent – zákazník a byl by částečně tvořen i zlatem jako pevným základem. Na počátku by nešlo o novou měnu, jak někteří předpovídali, ale spíše o dohodu, která by eliminovala rizika spojena s prodejem nafty za kolísavým a zjevně znehodnocujícím se dolarem.

    Nedávno oznámil Írán, že v budoucnu bude prodávat naftu za eura a ne za dolary. Podle zpráv by měnový koš zahrnoval japonský jen, euro, čínský juan a zlato. Brazílie by se údajně připojila jako producent nafty a současně jako spotřebitel.

    Poprvé o těchto tajných jednáních psal britský reportér pro Střední východ Robert Fisk v Independent. Fisk tvrdí, že má existenci těchto plánů potvrzeno jak od Arabů tak od Hongkongu. Já sám mám potvrzeno od velmi vysoce postaveného a dobře informovaného arabského politika, že hovory skutečně probíhají. Země produkující ropu mají už roky dost pohrůžky přijímat platby za ropu v dolarech nebo být vystaven americkým odvetným opatřením. Neustále ztrácejí jak se americký dolar propadá vůči ostatním měnám a zlatu. Po 11. září a Bushem vyhlášenou válkou proti terorismu většina hlavních arabských států vnímala tuto novou americkou politiku jako agresivně nepřátelskou. Neoprávněná americká invaze do Iráku v roce 2003 a následná okupace to ostatně potvrdily stejně jako současné hrozby Íránu.

    Původně vlády států účastnících se těchto jednání vehementně popíraly, že by k takovým jednáním docházelo. To ale absolutně neznamená, že by k nim nedocházelo. Dobře vědí, že Spojené státy mohou jako tygr zahnaný do kouta být velmi nebezpečné. Ať už se Robert Fisk ve své zprávě mýlí nebo ne, prozrazení těchto plánů světovým médiím naznačuje nezvratný pokles důvěry v dolar jako rezervní světové měny.

    Jedná věc je stále nejistá. A sice jaká bude odpověď dvou hlavních států Unie, Německa a Francie. Pokud tyto státy přistoupí na nové uspořádání plateb, otevřou se velkým novým obchodním možnostem se zeměmi Eurasie. Pokud zůstanou věrny britské libře a americkému dolaru, potopí se spolu s dolarem jako Titanic.

    S propadem amerického dolaru klesá i politická moc Spojených států jako jediné ekonomické a finanční supermocnosti. Před námi jsou peřeje a není divu, že zlato v těchto nejistých časech získává na ceně.

    Článek Collapse of the Greenback? Will the Dollar get an “Arab Oil Shock”? vyšel na serveru globalresearch.ca 8. října. 

    Doplnění editora

    Myslím, že ne. Myslím, že se nic takového nestane. Zprávy podobného typu se objevují už od začátku krize, faktem je, že arabské státy nejsou jednotné, nedokáží se domluvit na společné strategii, bojí se. Ve skutečnosti nás Arabové spíše zničí svou potencí a šířením islámu v Evropě než odstupem od dolaru. Ostatně neohlásil Ahmadinežád už před dvěma roky zahájení íránské ropné burzy, kde by se obchodovalo výhradně v eurech? Kde je? Co se s ní stalo? Proč se o ní nemluví? Co se Číny a Japonska týče, kdyby na tyto dohody přistoupily, znamenalo by to okamžitý propad dolaru. A co budou tyto země dělat se svými obrovskými zásobami této měny? A hlavně komu by prodávaly své výrobky, když by najednou Američané úplně vypadli ze hry jako spotřebitelé? Vždyť by to pro ně znamenalo národní katastrofu.

    Řekl bych, že i když se o tom možná mluví, a není důvodu nevěřit, že ne (Fisk by nepublikoval něco, co nemá ověřeno), skutečná realizace je hodně daleko. Je to spíše zbožné přání.

    Zajímavá je rovněž poznámka autora o tom, že Američané nabídli arabským zemím v roce 1973 ochranu před Izraelem výměnou za přijetí dolaru jako jediného platidla. Pokud je to pravda (a není důvod tomu nevěřit), je to další vroubek Izraeli. Podobá se to přivedení vzteklého psa do sousedovy zahrady a pak nabídce, že souseda před psem ochráním, pokud mi bude pravidelně poskytovat úsluhy. Vzniká opět otázka, kolik zla bychom byli ve světě dnes uchránění a kde bychom mohli být, kdyby Izrael nevznikl. A jak všechno mohlo být úplně jinak.

    http://www.knihy-a.cz/6658/hyperinflace-aneb-kdyz-se-penize-vymknou-kontrole-%e2%80%a6-1923

    Jak začala velká hospodářská krize v roce 1929 – 1933…

    Velkou hospodářskou krizi v roce 1929 odstartoval krach na newyorské burze. Postupně se z USA šířila po celém světě. Tím začíná podobnost se současnou krizí, jejíž prvopočátky nacházíme ve Spojených státech amerických.
    Burzovní spekulant se po ztrátě všech peněz na burze snaží prodat své auto.foto: Profimedia.cz Burzovní spekulant se po ztrátě všech peněz na burze snaží prodat své auto.

    Finanční krize, slovní spojení, které nás poslední dobou doprovází na každém kroku. Mnohde se setkáváme se srovnáním současné krize s tou největší, velkou hospodářskou krizí ve třicátých letech.

    Co se vlastně ve třicátých letech minulého století stalo? Vyjasněme si pár historických fakt o velké hospodářské krizi, která v té době mnohé změnila.
    Ekonomika USA byla na vzestupu
    Skončila první světová válka, evropské země byly silně zadluženy u USA, které v té době byly nejsilnější průmyslovou a finanční mocností.
    Ekonomika ve Spojených státech vzhledem k tomu, že je válka tolik nezasáhla, postupně rostla a země tak prožívala období velkého ekonomického rozmachu. Zásoby podniků byly nadměrné. Zboží bylo dostupné většině a trh se přesytil. Hodnota akcií v USA až do roku 1927 stále rostla, ve stejném roce však podniky měly velké množství zásob a začínalo docházet ke snižování tempa spotřeby. Růst akcií pokračoval až do roku 1929, kdy jejich ceny dosáhly svého maxima. V letech 1927 až 1929  celkové jmění investičních společností vzrostlo až desetkrát. V roce 1929 však již začalo docházet  k postupnému poklesu výroby a růstu nezaměstnanosti.

     

     

     
    Černý podzim na newyorské burze

     

    Třetí září 1929 bylo ještě ve znamení velkého růstu, na burze byl vytvořen nový rekord Dow Jonesova indexu. Avšak 4. září poprvé ceny zakolísaly a 5. září klesly. Mnozí finanční analytici varovali před pádem akcií s tím, že akcie jsou silně nadhodnoceny, nikdo je však neposlouchal.

     

    Dow jonesův index

    Dow Jones Industrial Average (DJIA), v Evropě též často označován jako Dow Jonesův index, je jedním z nejznámějších ukazatelů vývoje na americkém akciovém trhu.
    Jeho popularita je dána především dobou, po kterou je počítán.
    Je to jeden z nejstarších světových ukazatelů. Po technické stránce se tento cenový průměr nemůže rovnat tržním indexům, například indexu S&P 500.
     

     

    Postupně se na burze střídaly propady s růsty, až přišel 20. říjen, kdy ceny mnoha akcií klesly na kritickou úroveň. Další den nastal zvýšený prodej akcií a burza se začala hroutit.
    Mohutný prodej akcií pokračoval ve čtvrtek 24. října, kdy během 30 minut došlo k prodeji zhruba 1,6 milionu akcií. Celková finanční ztráta se jen za tento den vyšplhala až k 11,25 miliardy dolarů.
    Nejtemnějším dnem v historii burzy se však stalo černé úterý 29. října 1929. Během tohoto dne došlo k zobchodování více než 16 milionů akcií a hlavní index klesl o plných třináct procentních bodů. Celkovou finanční ztrátu experti odhadují na 15 miliard dolarů.
     
    Během října došlo na newyorské burze k poklesu hodnoty akcií v průměru o 37 procent.
    Hrozivé následky měl krach i pro mnohé banky, které velké množství peněz  od vkladatelů investovaly do akcií a netvořily žádné rezervy pro případný pokles kurzů cenných papírů. Vzhledem k tomu, že vykazovaly velké zisky, poskytovaly levné úvěry a nestaraly se o to, čím jim dlužníci ručí. Velkým problémem se později též ukázalo to, že banky půjčily značné jmění akciovým spekulantům.
     

    Zlomová data krachu na newyorské burze

    Černý čtvrtek 24. října 1929 – černý pátek 25. října 1929 – rekordní obchodování, k prodeji nabídnuto přes 12 milionů akcií, vypuknutí krize, následky krachu dospěly i do Evropy
    Černé pondělí 28. října 1929 – černé úterý 29. října 1929 – nejtemnější den v obchodování, zobchodování více než 16 milionů akcií

     

     

    Důsledky krachu na newyorské burze
    Následkem krachu na newyorské burze, který odstartoval velkou hospodářskou krizi, byly krachy dalších amerických burz, které dále převzaly obchodování.

    Začaly krachovat podniky, nezaměstnanost rostla a produkce klesala. Počet nezaměstnaných se v USA od roku 1929 do roku 1933 zvýšil z 1,6 na 12,8 milionu osob, nezaměstnanost tedy vzrostla až na 25 procent.

    Nespokojení lidé pořádali tzv. hladové pochody a prudce stoupala nedůvěra v politický a ekonomický systém.

    Za charakteristický rys můžeme považovat hluboký pokles průmyslové výroby, který v USA v roce 1932 činil zhruba polovinu z roku 1929.

    Mnozí drobní střadatelé propadali panice, začali vybírat z bank své uložené peníze, což vedlo k jejich krachům. V USA v té době zaniklo devět tisíc bank.

    Pokles ceny akcií se nezastavil a pokračoval až do roku 1932.

    USA trvalo dlouhé čtyři roky, než se jim podařilo vybudovat strategii na zlepšení hospodářské situace. Byl vypracován a v průběhu let 1933-37 během vlády prezidenta Franklina D. Roosevelta zaveden hospodářský program New Deal. Jednalo se o soubor opatření a ekonomických i sociálních reforem zavedených v USA s cílem podpořit, ozdravit a zreformovat ekonomiku USA během velké hospodářské krize. 1933 došlo k vyvlastnění zlata a stříbra od soukromých osob! Následky zasáhly postupně celý svět
    Krize se postupně šířila i do dalších zemí, především těch, které byly na USA ekonomicky závislé. Postupně zaplavila celý svět.
    Světová průmyslová výroba klesla o 38 procent, zahraniční obchod o 34 procent, nezaměstnaných bylo okolo 40 milionů.
    V Evropě se krize nejdříve projevila v Německu a Rakousku, které byly závislé na americkém kapitálu. Došlo ke zhroucení velkého množství německých i rakouských bank.
    Krize se postupně projevovala i v řadě dalších evropských zemí, například ve Velké Británii došlo k devalvaci libry. Začaly se hroutit i ostatní měnové systémy, navázané na libru, marku nebo americký dolar.
    Na Francii dolehla krize až koncem roku 1931 především díky tomu, že nebyla tolik závislá na anglosaských trzích.

    Prudce stoupala nezaměstnanost, v roce 1932 bylo např. v Německu sedm milionů lidí bez práce, nezaměstnanost činila 30 procent. Ve Velké Británii byla nezaměstnanost nejvyšší též v roce 1932 (22 procent) a v Rakousku se v roce 1933 vyšplhala až k 29 procentům.

    Krize se pochopitelně projevila i v zemědělství, kde prudce poklesly ceny zemědělských produktů, též v zahraničním obchodě, kde bujel boj o nová odbytiště. Bylo nutné uzavřít velké množství mezinárodních kartelových dohod.

    Vzhledem k tomu, že došlo ke zhroucení hospodářství velké většiny zemí, kromě Sovětského svazu, panoval mezi lidmi názor, že kapitalismus je u konce, že krizi přivodil demokratický systém. Tento názor se velmi hodil fašistům, kteří se postupně dostávali k moci

    a slibovali nastolení nových pořádků. Lze konstatovat, že velká hospodářská krize je považována za jednu z hlavních příčin 2. světové války.
     

    Krize se nejméně projevila v Sovětském svazu
    Sovětský svaz byl jednou z mála zemí, které světová hospodářská krize nezasáhla jako ostatní země. Je to přičítáno především centrálně plánovanému řízení ekonomiky, likvidaci kapitalistického sektoru a násilné kolektivizaci v zemědělství.
    Také Československo bylo zasaženo hospodářskou krizí
    Československo světová krize těžce postihla. Prudce klesala průmyslová výroba, v roce 1933 až na 60 procent proti roku 1929.
    Docházelo k hromadným bankrotům drobných podnikatelů.
    Nezaměstnanost se rok od roku zvyšovala až na více než 17 procent v roce 1934.

    Lze srovnávat současnou krizi s krizí před 80 lety?
    Mezi oběma krizemi lze pochopitelně nalézt jak podobné rysy, tak i rozdíly.

    Krize ve třicátých letech měla původ vzniku v extrémním nadhodnocení akciových trhů, současná krize prvopočátek na hypotečním trhu.

    Rozdíl můžeme najít i v chování americké centrální banky (Fed) a ostatních centrálních bank. Zatímco v letošním roce na pomoc s úvěrovou krizí věnují miliardy dolarů a snižují úrokové sazby, v době počínající krize na začátku třicátých let Fed aplikoval restriktivní měnovou politiku a zvyšoval úrokové sazby.

    Obě krize se též podepíší na růstu nezaměstnanosti. Například nezaměstnanost ve třicátých letech byla asi 40 milionů osob. V USA se pohybovala kolem 25 procent, přičemž v současné době je nezaměstnaných zhruba šest procent. Nicméně dle předpovědi OSN má do konce příštího roku přijít o práci dvacet milionů lidí. O předpovědi OSN si více přečtěte zde.

    http://www.knihy-a.cz/6662/jak-zacala-velka-hospodarska-krize-v-roce-1929

    Příčiny a důsledky financializace – Bankovnictví

    Bankovnictví – krátká exkurze do dějin

    Přinejmenším dvě století existuje podezření, že peníze a ti, kteří s nimi nakládají, mají velkou a snadno zneužitelnou moc. Chci ukázat, jak málo se v posledních několika stoletích změnily základní principy obohacování. Jaký to má vztah k vykořisťování, dávám váženému čtenáři za domácí úkol.

    “Finance jsou uměním předávat peníze z ručky do ručky tak dlouho, až nakonec zmizí” – Robert W. Sarnoff (1918 – 1997)

    „Dovolte mi vydávat a řídit národní měnu a já se nebudu starat o to, kdo píše zákony“

    Mayer Amschel Bauer, později znám jako baron de Rothschild (1790).

    Chceme-li alespoň částečně pochopit, co se dnes děje, je dobré se podívat na dějiny bankovnictví.

    I když v Číně bylo zaznamenáno použití peněz již v letech 618-907,  jinde ve světě k němu došlo později. Kolem roku 1000 soukromí obchodníci v provincii Sečuán vydávali papírové peníze nazývané „jiao zi“. Protože však docházelo k podvodům, v roce 1024 emisi peněz převzala dynastie Song, jež jako první vydávala vládní papírové peníze. V Evropě první depositní banky vznikly v Benátkách v roce 1361, v Amsterdamu v roce 1609, a ve Švédsku v roce 1661, kde byly také vydány první bankovky v Evropě, ale bylo to až v Anglii, kde začala pozice bank nabývat dnešních rozměrů.

    Vláda Anglie jako světové mocnosti začala na Threadneedle Street, kde vznikla Bank of England. Do té doby prakticky neexistovala budova banky nikde na světě a bankéři byly jen zlatníci, kteří půjčovali peníze a pronajímali místnosti pro obchod.

    „Velký třesk“ nastal v roce 1694, kdy „zlatníci” oddlužili krále Williama III. z dluhů, které si nadělal válkou s Francií, a tím získali nebývalý respekt a moc. Stali se z nich bankéři a profitovali z ohromných objemů poskytnutých úvěrů, za něž ručilo největší impérium od dob Říma. Anglie by nezískala svoji moc a půjčovatelé peněz své zisky, kdyby s nimi král neudělal faustovskou dohodu v roce 1694, kdy oficiálně vznikla Bank of England, jež zajišťovala králi výměnou za právo půjčovatelů emitovat na kreditu založené peníze neomezený úvěr na válku. Od té doby se půjčovatelé začali nazývat „bankéři“. Ujednáním s králem Williamem dostali bankéři nejvýznamnějšího zákazníka – veřejné instituce – a také právo razit peníze jménem krále. Lidé ukládali zlato a stříbro ve vládou schválených bankách, jež dostaly právo dávat půjčky v objemu desetkrát větším, než uložené úspory a získávat úroky z těchto půjček.

    A tak již v roce 1770 Sir William Pitt ve sněmovně lordů řekl: Něco je za trůnem většího, než je sám král“. Od té doby se „penězoměncům“ v Bank of England dostalo přívlastku „moc zpoza trůnu“.  Od té doby až po dnešek se toho v tomto směru mnoho nezměnilo.

    Kolem roku 1870 bankéři v Anglii zjistili, že platební bilance země se dostává do záporných čísel. Spásu hledali, kromě jiného, v rozšíření kreditního financování do dalších rozvojových oblastí. Kandidáty byly Rusko a Amerika. Do Ameriky byl v roce 1904 vyslán Paul Warburg. V roce 1911 získal americké státní občanství, jako zaměstnanec firmy Kuhn, Loeb and Company bankers. V Německu nechal svého bratra Maxe Warburga, jenž zastával vysokou funkci v hierarchii německého císařství. Paul se hned dal do jednání s bankéři, a v v listopadu roku 1910 spolu s dalšími zorganizoval skupinu, jež se sešla na Jekyll Islandu v Georgii na tajném jednání. Připravila zde návrh zákona na vznik toho, co později vešlo ve známost jako Federal Reserve Board (FRB). Tento návrh byl schválen americkým Kongresem 22. prosince 1913 v půl páté ráno, kdy mnoho kongresmanů již spalo, nebo bylo mimo. Ti, co byli vzhůru, ani nechápali, co vlastně schválili. Druhý den (23. prosince) president Woodrow Wilson návrh podepsal, a přitom prohlásil: “Stali jsme se nejhůře vládnoucí, nejvíce kontrolovanou a poníženou vládou v civilizovaném světě – již ne vláda svobodného názoru, již ne vláda z přesvědčení a hlasu většiny, ale vláda názorů a nátlaku malé skupiny dominantních mužů”.

    Tato historka způsobila, že v roce 1919, při podpisu paktu ve Versailles a St.Germain, Paul Warburg seděl v delegaci vítězů – a jeho bratr Max na straně poražených. Po jednání řekl britský předseda vlády Lloyd George: „Mezinárodní bankéři smetli státníky, politiky, žurnalisty a právníky na jednu stranu a vydali své příkazy velitelským tónem absolutních monarchů“.

    Počátkem 20. století začaly žezlo globálního impéria postupně přebírat Spojené státy americké. Již za pouhých šestnáct let po svém založení vyvolal FRB největší finanční krizi v dějinách. Nahradil totiž, podobně jako Anglie před více než 200 léty, peníze založené na úsporách penězi založenými na kreditu, a do deseti let musel odepsat největší bublinu v dějinách. Bankéři totiž půjčovali ne desetinásobek, ale až padesátinásobek u nich uložených úspor. Významným zákazníkem bylo poražené Německo, které muselo splácet reparace Anglii a Francii v dolarech.

    Moudrý Roosevelt, který tento „horký brambor“ (bublinu) zdědil, věděl, že Wall Street a londýnské City jsou zkorumpované, a spekulacemi dovedou podvázat zdravý vývoj hospodářství.

    V úvodním projevu 4. března 1933 řekl, (parafrázujíc činy Ježíše Krista): “Kupci utekli ze svých vysokých křesel v chrámu naší civilizace. Nyní můžeme chrám obnovit pro dávné pravdy. Rozsah této obnovy závisí od toho, do jaké míry budeme aplikovat společenské hodnoty, šlechetnější než jen pouhý peněžní zisk“. Pověřil proto ihned dva kongresmany, Henryho Steagalla a Cartera Glasse, vypracováním bankovních zákonů, které vešly ve známost jako The Emergency Banking Relief Act a Glass-Steagall Act (dále G-S) I a II.

    The Emergency Banking Relief Act zkonfiskoval soukromníkům zlato. Potvrdil tak, kdo ve skutečnosti vládne v zemi, tj. bankéři. První G-S zákon znovu předefinoval depozita a zahrnul do nich i vládní a komerční obligace. To byla změna oproti existující praxi. Druhý G-S zákon oddělil komerční a investiční bankovnictví. Investiční bankéři totiž měli tendenci proinvestovat i komerční depozita, pokud se k nim dostali, proto zákon zakazoval, aby jedna banka byla činná současně jako obchodní, investiční a pojišťovací. Tento zákon pomáhal uskutečnit program presidenta F.D. Roosvelta, známý jako New Deal.

    Roosevelt tyto zákony podepsal 16. června 1933.

    Wall Street pracoval 65 let, aby tyto zákony zlikvidoval, a povedlo se mu to v roce 1999 za vlády presidenta Clintona, na příkaz investičních bankéřů.

    Je vhodné poznamenat, že i jméno Federal Reserve Board (FRB) je podvod, protože tento úřad není ani federální, jeho jméno je v telefonním seznamu mezi soukromými podniky, není ani reservní, ani board (správní rada). Je to kartel těchto šestnácti soukromých bank:

    1 Citigroup Inc., New York, NY

    2 J.P. Morgan Chase & Co. New York, NY

    3 Bank of America Corporation Charlotte, NC

    4 Wachovia Corporation, Charlotte, NC

    5 Wells Fargo & Company, San Francisco, CA

    6 Bank One Corporation, Chicago, IL

    7 Taunus Corporation, New York, NY

    8 Fleetboston Financial, Boston, MA

    9 U.S. Bancorp, Minneapolis, MN

    10 ABN Amro North American Holding Company, Chicago, IL

    11 HSBC North America Inc., Buffalo, NY

    12 Suntrust Banks, Inc., Atlanta, GA

    13 National City Corporation, Cleveland, OH

    14 The Bank of New York Company , Inc., New York, NY

    15 Fifth Third Bancorp, Cincinnati, OH

    16 BB&T Corporation

    Toto je seznam bankovních institucí, které tvoří současný FED, ale skutečné majitele těchto soukromích institucí najdeme na jiném seznamu deseti hlavních akcionářů FEDu:

    THE ROTHSCHILDS – LONDON
    THE ROTHSCHILDS – BERLIN
    THE LAZARD BROTHERS – PARIS
    ISRAEL SEIFF – ITALY
    KUHN-LOEB COMPANY – GERMANY
    THE WARBURGS – AMSTERDAM
    THE WARBURGS – HAMBURG
    LEHMAN BROTHERS – NEW YORK
    GOLDMAN SACHS – NEW YORK
    THE ROCKEFELLERS – NEW YORK

    Síť vazeb těchto bank a jejích filiálek lze nalézt na (http://www.fdrs.org/rockefeller.html )

    Nespokojenost s prací FEDu stoupá a množí se návrhy je poslat “na smetiště dějin”. Za mnohé návrhy pro ilustraci uvádím:

    http://www.informationclearinghouse.info/article19401.htm )

    Výše popsaným historickým vývojem však vznikl zavedený a dosti stabilní systém, jak je vidět z postřehů řady vlivných osobností během mnoha staletí.

    Počátek 19. století:

    „Jestli americký lid někdy dovolí, aby soukromé banky řídily emisi měny, nejprve inflací, pak deflací, banky a korporace, které kolem nich vyrostou, zbaví lidi veškerého majetku tak, že se jejich děti probudí, a budou bez domova v zemi, kterou jejich otcové dobyli“.

    Thomas Jefferson, 1809

    Možná i pro tento jeho názor bylo na něj spácháno několik atentátů, ale měl štěstí, zpravidla zbraň vrahů selhala. To štěstí ovšem nemělo pár dalších presidentů.

    Dvacáté století:

    Mezinárodním bankéřům se povedlo udělat více než jen kontrolovat emisi peněz. Dnes oni ve skutečnosti vytváří peníze, přitom vzniká dojem, že jsou vytvořeny vládou. Tento ďábelský trik byl odhalen Sirem Josiahem Stampem, ředitelem Bank of England a druhým nejbohatším mužem Británie ve dvacátých létech. Když mluvil v roce 1927 na Texaské univerzitě „svrhl“ tuto „zápalnou bombu“, která ale zřejmě nikoho nezapálila (5):

    „Moderní bankovní systém vyrábí peníze z ničeho. Tento proces snad patří mezi nejvíce ohromující kejkle, jež byly kdy objeveny. Bankovnictví bylo počato v nerovnosti a porozeno v hříchu……. Bankéři vlastní zeměkouli. Vezměte jim jí a ponechte jím moc vytvářet peníze a oni škrtnutím pera vytvoří dostatek peněz aby si jí koupili zpět…. Vezměte jim tuto moc a veškeré bohatství, jako je moje, zmizí, ale pak tento svět bude lepší a šťastnější pro život… Ale když chcete být nadále otroci bankéřů a platit náklady svého vlastního otroctví, nechte bankéře vytvářet peníze a kontrolovat úvěry“.

    President Kennedy se snažil situaci řešit svým výkonným příkazem ze dne 4. června 1963 ( Executive Order 11110, the AMENDMENT of EXECUTIVE ORDER No. 10289, as amended RELATING to the PERFORMANCE of CERTAIN FUNCTIONS AFFECTING the DEPARTMENT of the TREASURY). V podstatě šlo o to, aby soukromá instituce Federal Reserve Board nemohla účtovat federální vládě úroky za poskytnuté půjčky. Na základě tohoto příkazu vláda USA začala tisknout své bankovky, které byly v podstatě stejné, jen s tím rozdílem, že bankovky FEDu měly zelené pozadí s nápisem Federal Reserve Note a číslem, bankovky vlády měly červené pozadí s nápisem United States Note a číslem. Po vraždě presidenta Kennedyho byly vládou emitované bankovky staženy z oběhu (6).

    21 století:

    Finanční inovace posledních desetiletí možnosti bankéřů ještě podstatně zvýšily.  Jde o to, že  nyní celý, jak je vidět již historický proces, ovlivňují dvě věci:

    • · technický rozvoj informatiky, jež dovoluje pohodlně rozprostřít činnost na celou zeměkouli
    • · neoliberalizmus, jenž deregulací uvolnil pravidla pro tuto činnost

    Důsledky popsal ekonom z New York University, profesor Nouriel Roubini, takto:

    „Kterýkoliv movitý jedinec může vzít milion dolarů, jít za zdatným brokerem a finančními pákami zvednout tuto sumu třikrát; výslednou sumu čtyři milióny dolarů (vlastní milion plus třímilionový dluh) investovat do fondů, jež tuto sumu zvednou 3-4krát. Tyto prostředky pak investovat do zabezpečovacích fondů (Hedge funds), jež vezmou dané sumy a opět je 3-4krát znásobí a koupí velmi mladý kousek CDO (Collateral Debts Obligation) jež je sama zvednuta pákami desetinásobně. Nakonec tento řetěz kreditu z původního jmění 1 milion vytvoří stomilionovou investicí, z čehož 99 milionů je dluh (páky) a jen jeden milion tvoří vlastní jmění. Tak jsme dostali pákový poměr 100 ku jedné. Pak ovšem i malý, jednoprocentní pokles ceny finální investice (CDO) smete původní kapitál, a vytvoří řetězec požadavků na úhrady, jenž rozmetá tento dluhový domek z karet“.

    To je to, co se dnes pokládá (kolabuje) a následně zachraňuje penězi daňových poplatníků.

    Zdroj: http://www.knihy-a.cz/10999/priciny-a-dusledky-financializace-1-dil-bankovnictvi